„Welcome To The Humanity – this is hour one…
Touhle hláškou nás Scorpions vítají na další studiové desce, jejíž hitový potenciál naznačuje fakt, že při její tvorbě kluci vyrazili za oceán, kde si dali rande s proslulým hitmakerem Desmondem Childem a společně ukuchtili menu zvané „Humanity Hour I“. Ale nenechte se mýlit. Pokud čekáte album plné od první noty chytlavě líbivých a lehkých melodií, nejste na té úplně nejsprávnější adrese. Na „Humanity Hour I“ lze vysledovat dva hlavní proudy – jedním jsou skladby (nechci psát balady, protože ne vždy to úplně v klasickém škorpióním pojetí sedí) v pomalejším houpavém tempu, v druhém jsou údernější věci, které se nebojí mírného přitvrzení a lehké progresivity (samozřejmě bavíme se o kapele, která má svojí šablonku jasně definovanou a příliš daleko od ní neutíká, takže ta progresivita je také pouze v rámci zákona).
Ústředním tématem alba je tolerance a stavění mostů mezi lidmi a národy (a textově jde o jedno z nejvydařenějších alb kapely). V tomhle duchu lze vlastně pojmout i aktuální hudbu kapely, Scorpions se snaží propojovat svojí minulost s moderní současností. Jen k tomu až tak moc nepoužívají svoje obvyklé zbraně. Už úvodní „Hour I“ zní velice moderně díky hrubému zvuku kytar, masivním bicím, sekanému riffu a uštěkanému zpěvu i závanu elektroniky, až si jeden říká, že ho po minulém srovnání směru zase čeká nějaký úlet do experimentování. Ale už i v téhle dynamické palbě vykukují tradiční melodické střípky. „The Game Of Life“ nadchne ty, kteří si chtějí užít klasický vzorec ve velice svěžím kabátě, klasický riff i zvuk kytar, náladotvorné pocinkávání kláves, elegantní a pronikavé Meineho vokální hrátky a erupce v melodicky skočném refrénu představují jasný vrchol desky. Na který (na stejně vysokém levelu) navazuje emotivně nadýchaná „We Were Born To Fly“ se skvěle vystupňovanou dramatičností. Další slušivá moderna, to je důrazně jedovatá „You´re Lovin´ Me To Death“, explodující do vyřvatelně melodického refrénu a s excelentně proplétanými vokály. Velice pohodově zní příjemná „Love Will Keep Us Alive“ s excelentním Meinem. Úspěch si zaslouží i alarmující riff, zatěžkaná atmosféra a kontrast uvolnění a nátlaku ve „We Will Rise Again“. Tady by mohla deska skončit, neboť následující menu se jeví poněkud utahaně (a to včetně „The Cross“ ve které Meinemu vypomáhá Billy Corgan (Smashing Pumpkins), právě Billyho part dost brutálně zbrzdí jinak zajímavě se rozjíždějící jízdu), rutinně a jen jakoby z povinnosti. Naštěstí tenhle dojem dokáže snadno setřít závěrečná „Humanity“, se studenými klávesami, vypjatým refrénem a extrémně houstnoucí dramatičností. (a kutálkovsky vtipným finále). A pokud hledáte hlavní hrdiny téhle desky, vedle Klause Meineho dominuje především divoký James Kottak.
Pokud o některém albu Scorpions chcete prohlásit, že to jsou a zároveň nejsou Scorpions (díky důkladnému střetu tradic a moderny), je „Humanity Hour I“ asi tím nejpříhodnějším albem. Jejich tradiční rukopis musíte vyčuchávat mnohem intenzivněji, ale to není ten největší problém desky. Naopak, v mnoha momentech si dokážu představit, že pokud by Scorpions chtěli hledat cestu, na které se v budoucnu můžou rozvíjet (jako by to ještě měli mít zapotřebí…), mnohé naznačené stezky by jim velice slušely. Problémem však je neobvykle vyšší procento bezobsažných skladeb (které jsou navíc nešťastně zařazeny za sebou).
|
