„Nevidíme důvod pro pokračování, už by to bylo jen ze setrvačnosti…“
Na konci první dekády tohoto tisíciletí se Scorpions rozhodli ukončit svojí kariéru. Na jednu stranu nelze jinak, než smeknout (tedy za předpokladu, že si kluci tak nějak nevzpomenou, že šlo o unáhlenost ;-) ) před takovým racionálním rozhodnutím, na straně druhé věřím tomu, že by – byť ta nejtučnější léta by se asi už nikdy nepodařilo vzkřísit – Scorpions ještě pořád měli světu co říct. A tak spolu s výše uvedeným rozlučkovým sloganem kluci vyhlásili, že je čas ukončit kariéru, neboť se dostali na tvůrčí vrchol, v budoucnu by se mohlo stát, že už se jim takovou úroveň nepodaří udržet a proto bude nejlepší zanechat na sebe ty nejsilnější vzpomínky. A jako doklad své maximální formy předkládají své dosud nejlepší album, které je zároveň jejich posledním studiovým počinem…
Dnes už je jasné (na rovinu, čekal někdo, že by to dopadlo do puntíku přesně…?), že ani jedna ze dvou částí předchozí věty není až tak úplně pravda. „Sting In The Tail“ není nejlepším albem kapely, zároveň však ani omylem nenaplňuje svůj alarmující název. V podstatě se dá říct, že tahle deska je velice důstojným „Best Of“ kapely, která na něm sumarizuje vše podstatné, čím se do dějin rockové hudby zapsala. Což bráno optimistickým pohledem vlastně může pro fanouška kapely znamenat tu nejlepší zprávu, pesimistickým pohledem však můžeme sklouznout k tomu, že téměř každému jednotlivému kousku nabízeného menu najdeme v historii kapely, když ne rovnou jednovaječného bratříčka či sestřičku, tak alespoň bratrance či sestřenici z prvního kolene. A jedinou přidanou hodnotou oproti dávné klasice je divoký a svěží James Kottak, ostatní – hráčsky i kompozičně – jedou na jistotu.
Což v praxi znamená, že „Sting In The Tail“ nenudí, neztrácí úroveň, zní živě a mladě (a také hodně známě), ale tentokrát příděl do škorpióního seznamu nezapomenutelných hitovek (už slušně zaplněnému) nebude – právě díky té sázce na vyzkoušenost a rutinní jistotu - zrovna královský. Z rychlejších věcí je jasným kandidátem šlapavě ukřičená přímočará riffovka s chytlavým refrénem „No Limit“ a optimisticky nostalgická rozmávaná rozlučková tečka „The Best Is Yet To Come“. Z pomalejších věcí už se vrcholy vybírají snadněji – Scorpions si s emocemi v baladách umějí hrát naprosto spolehlivě, takže „The Good Die Young“ s nadýchaně vypjatým refrénem a bodavým ostnem coby nejsilnější moment alba, klávesami ochucená křehká „Lorelei“ s tesklivě přesvědčivým vokálem, či nádherně jemné kytarové malování „Sly“ tradičním způsobem s lehkostí dojímají.
„Sting In The Tail“ je velice reprezentativní záležitost, která rozhodně nezklamala, a jako procházka po vlastní historii a zároveň rozlučka s kariérou zafungovala velice spolehlivě. Jsou zde velice silné písně, i takové, které v diskografii snadno zapadnou, ale bez toho, aby některá z nich podlezla kvalitativní laťku. I z tohoto pohledu (kromě klasicky stylového hardrocku a nezaměnitelného rukopisu) je tahle deska vlastně tradiční. A pokud takovéto album jsou Scorpions schopní vypustit po téměř padesáti letech své existence, je jasné, že jejich kořeny jsou skutečně maximálně životodárné.
Po „Sting Of The Tail“ Scorpions zalezli do studia i v roce
následujícím a vypustili polovýběrovku-polocoverovku „Comeblack“.
Výběr z nejúspěšnějších skladeb v novém hávu plus šestice předělávek, do kterých Scorpions dokázali propašovat svůj tradiční feeling, zklamat nemohla. A pokud se budeme tvářit, že slova o ukončení kariéry Scorpions bereme vážně, tak můžu říct už jen jediné. Je-li tohle skutečně definitivní tečka za historií jedné z největších rockových kapel (a jednoho z největších dosud žijících rockových dinosaurů) je na místě už jen bouřlivě zatleskat.
|
