Jako by to bylo včera... Je mi čtrnáct let a vychází první oficiální živák DEATH Live in L.A.. Událost jako prase! DEATH jsem miloval jako žádnou jinou kapelu a právě koncert byl to, co v jejich diskografii stále chybělo. Prodavač se na mě usmál a říká: „Hele, moc od toho nečekej. Playlist na prdel, hrnou tam jen nový věci. Žádná klasika. DEATH miluji, ale tohle mě teda nebaví.“ Krčím rameny a říkám: „Nevadí. Já od nich žeru všechno!“ Proč o tom nyní píšu? 17. listopadu jsem si na tohoto týpka v pražském Roxy vzpomněl. Na pódiu totiž řádili DEATH (respektive DEATH TO ALL) a mně je jasné, že s playlistem by byl tentokrát maximálně spokojený...
Vím, reinkarnace DEATH (byť jen pro jedno tour) je krok velice kontroverzní. Chápu ty, kteří partu kolem Paula Masvidala odsoudili. Chuck Schuldiner je tak nedotknutelná ikona, že se divím, že do oživení DEATH vůbec někdo šel. Na druhou stranu, proč ne? Steve DiGiorgio, Paul Masvidal a Sean Reinert v DEATH zanechali nemalou stopu. Proč nezavzpomínat na staré časy a nepotěšit pár fanoušků, kteří třeba neměli šanci DEATH s Chuckem vidět? A když už nic jiného - vidět na pódiu pohromadě tyto tři pány musí být pro každého milovníka technického death metalu zážitek hodný orgasmu. Když už zmiňuji sestavu, nemůžu samozřejmě vynechat nejdůležitější článek - člověka, který naživo vrchního principála nahradil. Max Phelps z Cynic pro mě byl neznámou osobou, o to více mě jeho výkon překvapil. Krkolomné kytarové party hrál s maximálním přehledem. Ani zpěvu nebylo defakto co vytknout. Vynikající volba!!!
Potěšil i vyvážený playlist, který stavěl jak na technicky náročných skladbách ("Spirit Crusher" či "Crystal Mountain"), tak na dřevních rubanicích ("Zombie Ritual" či "Leprosy"). Byl to výlet po diskografii DEATH, ke kterému nemohl mít nikdo výhrady. Snad se hodí jen dodat, že by koncert měl mít ještě další dvě hodiny, aby se do programu vešly další geniální šlehy.
Největší osobností na pódiu byl bezesporu Steve DiGiorgio. S vizáží indiána, který se týdny nemyl, předváděl hru, o které si většina basáků může nechat jen zdát. Čím víc strun, tím větší borec? Ale houby - Steve půlku koncertu odehrál jen na tři dráty!!! Bylo evidentní, že si koncert užívá na maximum. Ačkoliv už také hrál snad všude, DEATH jsou srdcovka. To je vidět a slyšet! Vlastně dodnes nechápu, proč s Chuckem nenatočili alb více...
Paul Masvidal by se svojí vizáží hodil spíše někam do Anthrax. Herně ale diktoval na maximum. Škoda, že v 90. letech Cynic nebyli aktivnější... Sean Reinert bubnoval s přehledem a lehkostí. Pravda, sedět za škopky Gene Hoglan, který nabouchal "Symbolic", asi by to byla ještě větší masáž, ale i tak palec nahoru!
Kdo ten večer čekal hosty, musel být zklamaný. Nikdo další z bývalých DEATH nepřišel. Škoda. Na druhou stranu, koncert měl spád, který by zvýšený pohyb muzikantů mohl narušit. Se dvěma songy ale vypomohli kluci z předkapely OBSCURA. Bylo evidentní, že Steffen Kummerer se zpěv učil z nahrávky "The Sound Of Perseverance". Chucka připomínal slušně, ale ten náboj tam prostě nebyl... I tak byl "Spirit Crusher", který tento Němec odeřval, jedním z vrcholů akce.
Zhruba v půlce koncertu se pomocí fotek a videí zavzpomínalo na samotného Chucka. V tu chvíli akce nabrala ještě emotivnější ráz. Atmosféra byla elektrizující a já se ptal sám sebe, jestli to může být ještě lepší. Chuck je bohužel po smrti, takže asi ne...
Pokud milujete DEATH a tohoto koncertu jste se báli natolik, že jste raději zůstali doma, asi jste udělali chybu. Těžko říct, jestli se ještě někdy něco podobného uskuteční. Památka Chucka uctěna! Díky, pánové!!!!!
|
