Glen Benton si na hru s čísly vždycky potrpěl. Samozřejmě nejvíce s tím jedním a proto asi nebude náhoda, že si jako datum vydání pro jedenáctou desku své kapely vybral datum 22.listopadu 2013. Deicide jsou tedy po dvou letech zpět s novým flákem, nazvaným „In The Minds Of Evil“. Deicide už od svého vzniku mají cejch hodně kontroverzní kapely a proto určitě nejeden fanoušek netrpělivě vyhlíží, co skupina pro svou posluchačskou obec po tak dlouhé době stvořila. Album zaujme už svým charismatickým přebalem. Tajuplná postava, vyvstávající z hlavy svého blouznícího hostitele, jehož pohyby zároveň diriguje za pomoci řetězů, je vcelku originální a neotřelý motiv, který určitě vzbudí zvědavost k detailnějšímu poznání samotného obsahu fošny.
Pekelnou smršť odstartuje krátké mluvené intro, po kterém je již odpálena titulní skladba „In The Minds Of Evil“. A začátek je to vcelku vkusný. Skladba výborně šlape, doplněna všeobjímajícím growlingem Glena Bentona a devastujícím refrénem v samém srdci skladby. Při něm si posluchač vzpomene, v čem tkví letitá síla této squadry, která umí i v rámci brutálního death metalu nabídnout snadno zapamatovatelné pasáže, co vaši mysl neopustí i několik dní. Skladba je doplněna výbornou melodickou linkou kytar a stejně tak i perfektními bicími, skvěle se valícími napříč celým albem (miluji především deicidovské přechody i šlapáky…).
Výborný nástup má pak druhá skladba „Thou Begone“ se skvělou rytmikou a zajímavými sóly. Podobné charakteristiky má pak i zbytek alba, jenž se nese v středním až rychlém tempu, kde bych řekl, že již žádná skladba nikterak nevyčnívá mimo zajetý průměr. Zaujme snad ještě tajuplná melodie, provázející „Beyond Salvation“, či refrén v následující „Misery Of One“. Využití na albu nalezne i typický skřehot, který Bentonův hřmot kopíruje v závěru šesté „Between The Flesh And The Void“.
Všech jedenáct skladeb se prožene během šestatřiceti minut, které „dejsajdi“ novému počinu darovali. Album jako celek sice nejspíš nikterak neoslní, nicméně ale ani vyloženě nezklame a nabízí minimálně standardní porci death metalu, na jakou je posluchač u Bentonovců zvyklý. Osobně pokud budu chtít, aby mi nohy samy podupovaly v rytmu těchto neznabohů z US, nejspíš sáhnu po osvědčené klasice, která mimo jiné líčí třeba „masakr v chrámu prokletých“, anebo po čtvrté „Serpents Of The Light“, nicméně zcela určitě se vrátím zpět i k tomuto fláku a dost možná ne jednou….
|
