Člověk už si zvykl, že rocková hudba je v podstatě bez hranic. V sedmdesátých letech byla v podstatě jen výsadou anglo-americké kultury, v letech osmdesátých se rozšířila i do jiných zemí a dnes už se hraje prakticky po celém světě. A proto Švýcarsko už také není jen země bankovního sektoru, sýrů, Alp, Krokus a Gotthard. První jmenovaní už delší dobu fungují (pokud ještě vůbec) z podstaty svého názvu a těm druhým už pomalu roste konkurence v podobě krajanů Black Diamonds.
Tahle kapela funguje od roku 2005 a deska „Perfect Sin“ je v podstatě jejich prvním oficiálním počinem, když pomineme dva roky starý singl „Black Thunder“. Za těch osm let existence si kapela brousila ostruhy zejména na koncertních pódiích, takže za sebou má, kromě řady významnějších festivalů, vystoupení po boku stylově spřízněných Crazy Lixx, Veins Of Jenna, nebo o generaci starších Adam Bomb či Dogs D´Amour. A ty zkušenosti jsou přece jen na jejich debutu slyšet.
Deska „Perfect Sin“ nepřináší vůbec nic originálního, Black Diamonds sází na jednoduchou rock n´rollovou hudbu, která má zapamatovatelné refrény, ovšem v podstatě útočí na první signální. Ale o tom přece rock n´roll je. Ten musí bavit a v podání Black Diamonds vcelku i baví. A to zejména ze začátku alba, kdy kapela za sebou vystřihne tři velice dobré kousky „Judgement Day“, „Shot Of Love“ a „I´ll Be Ok“. Všechno to jsou skladby, které mají patřičný tah na bránu a nestydí se mít i trochu vlezlý refrén (hlavně v případě „Shot Of Love“). I když pak začne místy padat řetěz, není to nikdy pod únosnou mez.
Síla Black Diamonds spočívá především v ostřejších skladbách s údernými refrény, a to takové pecky jako „Hell Boys“, „Perfect Sin“, „Up All Night“ nebo „Hands Of Destiny“ skutečně mají. Kde ovšem kapela působí méně přesvědčivě, to jsou baladické plochy, které mají v sobě skladby „Take My Life“, „A Thousand Roses“ a „Hold On“. Tam to někdy až zavání pořádným kýčem. Ale ostré skladby, korunované výbornou coververzí klasické skladby The Ramones „Somebody Put Something In My Drink“, naštěstí převažují.
Jak jsem už zmínil, žádná revoluce se samozřejmě nekoná. Tahle deska přesně splňuje poslechovou záležitost. Když si ji pustíte, tak ji rozhodně poslechnete až do konce, protože vás nebude chtít pustit. Ovšem, kdo mi zaručí to, abych si na ni vzpomněl za pár let a pustil si ji podruhé?
|
