Posledně jsem si v recenzi na debut tohoto belgického projektu stěžovala, že s podobným materiálem se daly dělat mnohem velkolepější věci. Deska „Obsessions“ působila na první poslech naprosto úchvatně, ale s postupem času byla díky nenaplněnému potenciálu docela zklamáním. Do budoucna jsem ale nešetřila nadějí a dobře jsem udělala. Pro jednou se moje předpověď vyplnila. Skoro jako by mě „velitel“ projektu Samuel Arkan poslouchal, nechal vše, co posledně fungovalo a zbytek posunul na vyšší úroveň. A víc nebylo potřeba.
Od posledně rozhodně nebylo třeba měnit hostování velkých talentů. Tentokrát bude asi největším tahákem Tom Englund z Evergrey, který do Samuelových agresivnějších a temnějších kompozic sedí naprosto výborně. Jeho party mají velmi výrazného ducha starých Evergrey, takže tady Toma slyšíme přesně v tom, co mu jde nejlíp. Z mého pohledu je nejlákavějším jménem rozhodně Henning Basse. Když už (sakra, zatraceně, taková škoda) odešel ze Sons of Seasons, můžeme si jeho mohutný vokál ve spojení s progem vychutnat aspoň tady. Dostal sice menší roli, ale když už se jeho hlas objeví, je to zatraceně slyšet. S ohledem na předchozí desku jsem z toho dostala chuť slyšet jeho duet s Kellym Sundownem, ale obávám se, že z míry podmanivosti a naléhavosti takové skladby by vybuchl vesmír. Zdá se mi, že když dojde na děvčata za mikrofonem, má Samuel zalíbení v poněkud „mužnějších“ ženských vokálech. Posledně to byla fenomenální Magali Luyten z jeho kapely Virus IV, tentokrát tuto roli zastává neméně talentovaná Ida Haukland z Triosphere. Pětici vokalistů pak doplňuje Matt Marinelli z kanadských Borealis, a Tezzi Persson, která je pro mě zatím jménem naprosto neznámým. Ani instrumentální část není chudá na osobnosti, vévodí především velká progressivní trojice Léo Margarit (Pain of Salvation), Simone Mularoni (DGM) a Mike LePond (Symphony X).
Album začíná stejnou formulí jako posledně. Otevírá ho velmi zajímavé intro a následuje
pořádná vypalovačka „The Arch“, která je rovnou jednou z nejlepších skladeb na albu. Deska přitáhne pozornost na první poslech a díky svojí atmosféře jen tak nepustí. Tentokrát mi nepřijde nedotažené nic. Je vidět, že Samuelovi na podobný projekt posledně vážně chyběly jenom zkušenosti, nikoli talent. Výborné instrumentální pasáže doplňují skvělé vokální výkony a, co je nejdůležitější, celé je to doručeno zabalené do silných skladeb, které fungují jedna vedle druhé. Těmi nejlepšími kousky jsou vedle již zmíněné „The Arch“ určitě naprosto úchvatná „Venom“, kde ve velkém válí mistr Basse, předvádějící plný rozsah svých vokálních schopností. Přidejte k tomu skvělé piáno a máte vyhráno. Hodně silné jsou také skladby „Now And Forever“ nebo „T.H.O.R.N.S.“, ve které pro změnu válí Eda. A možná ještě kousek nad tím vším vyčuhuje titulní epická balada „Fantasmagoria“. Není pochyb, že tentokrát Epysode přišli s komplexním dílem, které sice zaujme na první poslech, ale pro ty další toho má ještě zatraceně hodně schovaného v rukávu.
Není pochyb, všechny mouchy od posledně jsou vychytány. Výborné vokály tentokrát nestojí osamoceně, ale jsou podpořeny silnými skladbami a příjemně temnou atmosférou. Jako celek album přináší velmi intenzivní hudební prožitek, který rozhodně nenudí, tedy přesně to, co jsem čekala už od debutu. Tentokrát už žádné výtky mít nebudu, můžu panu Arkanovi pouze zatleskat, popřát hodně inspirace do budoucna a poblahopřát za jednu z letošních nejlepších desek žánru.
|
