Naši východní sousedé Signum Regis na svém třetím albu změnili zpěváka a dosavadní studiovou spolupráci s Göranem Edmanem vyměnili za oblíbený koncept „každý pes, jiná ves“ (ehm, každá skladba jiné hlasivky). A protože svoje autorské kvality kluci už dostatečně představili v prvních dvou kolech a do holportu aktuálně nepřibrali žádné kuňkaly, dal se finální efekt vlastně předpokládat. Zhudebnění biblického příběh o Židech, zotročených egyptským faraónem a prchajících skrz Rudé moře nemůže dopadnout špatně…
Obzvlášť, když Signum Regis na své desce rozpoutali divoké mistrovství světa ve zpěvu vysokém, i podobně kvalitní soutěž v melodiích a barevnosti. Ta barevnost není dána pouze rozmanitostí zúčastněných vokálů (i když by občas jeden až řekl, že podmínkou účasti zpěváků bylo najít drobné paralely mezi stavbou jejich hlasových ústrojí), ale i tím, že – ač se Signum Regis drží svého tradičního evropského power-heavy melodického kopyta – charakter a změny rolí vypravěče v uceleném příběhu vybízí k proměnám dynamiky jednotlivých skladeb, a díky tomu dojde nejen na tradiční extrémně melodické sypačky, ale i na agresivnější notu a až s thrashem koketující songy.
Co mi je na „Exodu“ velice sympatické, je fakt, že Signum Regis nevsadili na vyloženě „avantasiovsky“ (podobně stavěným konceptům tuhle nálepku asi těžko kdo odpáře…) profláklá jména a sáhli po méně okoukaných hlasech. A protože všem zúčastněným jejich party dokonale pasují na tělo (jediná výjimka se týká songu, do konceptu nepatřícího), úspěch je zaručen. Mou osobní hitparádu vokalistů jednoznačně vyhrálo spojení Matt Smith (Theocracy) a ultramelodická zpěvná speedovka „The Ten Plagues“ s lehce pompézním úvodem, úžasně chytlavým refrénem, silnými sbory i výborným kytarovým sólem (pamětníci, vzpomínáte na raná album Domain?), jen těsně následované ranou malmsteenovštinou vonící „Enslaved“, s nádherně řezavým vokálem Thomase L. Winklera (Gloryhammer, Emerald) a emotivně zvolněnou pasáží, a finále příběhu ve skvěle vygradované kvaltovce „Song Of Deliverence“ v podání trojce Matt Smith, Daisa Munhoz (Vandroya, Soulspell), Lance King (Pyramaze) se šťavnatou kytarovou přestřelkou. Zatím to vypadá, jako by veškerou chválu měli sklízet jen hosté a na samotné Signum Regis jako by se u toho zapomnělo.
Díky dynamické a neúprosné rytmice a velice barevné kytaře má tahle deska ohromnou šťávu a drive a mistrovství železného jádra Signum Regis je možno nejlépe vychutnat v syrové instrumentálce „Last Days In Egypt“. A tak vlastně jediný problém mám s pozůstatkem spolupráce s Göranem Edmanem –helloweenovská „Sole Survivor“ sice splňuje základní požadavek na předělávky, totiž vlastní otisk do původní verze, ale tohle spojení mi v uších právě díky vokálu nějak nefunguje (možná je to tím, že mám originál příliš zarytý do závitů...).
Už jsem to nedávno zmiňoval – na Slovensku byla v loňském roce neskutečně bohatá melodicky metalová úroda. Tah s barevnou paletou vokalistů vyšel Signum Regis dokonale. I proto stojí tahle deska na vrcholu diskografie téhle snad už konečně i živě fungující kapely.
|
