Když jsem před lety slyšel skladbu „Deadsong“ od Before the Dawn, prakticky okamžitě jsem ji začal považovat za jednu z nejepičtějších věcí, co jsem slyšel. Začal jsem tedy sledovat vše, co kapela stvořila, hlavně však přímo Tuomase Saukkonena, který byl vůdčí postavou nejen zmíněné kapely, ale i těles Black Sun Aeon, Dawn of Solace (čili b-side skladeb Before the Dawn) a RoutaSielu. Proč mluvím v minulém čase a jmenuji jen jednoho muzikanta? Protože pro fanoušky nebylo zrovna příjemným překvapením, když Tuomas v roce 2012 oznámil jejich definitivní konec. Veškeré naděje příznivců se upřely do několika měsíců netrpělivého čekání na první nahrávku nového projektu s názvem Wolfheart. Multiinstrumentálně nadaný Fin sliboval, že budoucí kapela bude spojením veškeré minulé tvorby. A než jsme se nadáli, přišel říjen 2013, kdy světlo světa spatřila deska "Winterborn", kterou Saukkonen (jak jinak) nahrál zcela sám; pouze ve skladbách „The Hunt“, „Routa pt.2“, „Whiteout“, „I“ a „Chasm“ své kytarové umění uplatnil také Mika Lammassaari (Eternal Tears of Sorrow, Mors Subita).
Nechme se tedy vlákat do zasněžené divoké severské krajiny za neodolatelných tónů akustické kytary skladby „The Hunt“, jež nás dovede do hlubin temného lesa, kde člověk pocítí jistou osamělost. Všemocná příroda promlouvá v podobě kytarových riffů, silných jako vítr pohrávající si s větvemi stromů, hra bicích zní jako když se země otřásá pod kopyty stáda losů, prchajících před hlasem šelmy, kterou je v tomto momentě Saukkonen řvoucí výčitky člověku nehodnému pobytu v těchto místech. Smečka vlků, která není ničím jiným, než kytarovou linkou Lammassaariho, si pohrává s pocity každého, kdo se poddá obrazotvornosti této skladby, ale i těch následujících. Než se do těla vstřebají všechny zážitky prvních pěti minut, ozývá se „Strength And Valour“, která přináší temný háv na okolí a svým death metalovým pachem dýchá na krk. Nic na nekompromisnosti tlející půdy pod nohama nezmění ani zjemňující vyhrávka v pozadí, dávající pouze planou naději. Pokud vás zaujala zatím probíhající procházka, vězte, že teprve nyní přichází jeden z vrcholů desky „Winterborn“. Osamělé smutné housle v „Routa Pt.2“ jakoby popisovaly nářek poraněné laně, do jejíhož hrdla se naposledy zakousne mohutná šelma. Saukkonenův growl trhá na kusy poslední naději na osvobození bezbranné bytosti, jejíž utrpení zmírňuje pouze Mikovo kytarové sólo, kontrastně prostupující sedmi minutami atmosférického death metalového opusu. Ten pokračuje v „Gale of Winter“ stále se rozšiřující atmosférou nekonečnosti všeobjímající temnoty; přesto však temnoty krásné a neodolatelné pro každého, kdo se opováží nahlédnout. Čerstvě padající sníh je jedinou věcí, která vyobrazená místa prostupuje, ačkoli je chladný a svým dotekem mrazí vše, čeho se dotkne. „Whiteout“ je opět kapitolou, kde Mika Lammasaariho umění dodává vytříbenosti Saukkonenových vizí další dimenzi. Doom metalová skladba se v podání obou muzikantů mění v nádhernou téměř hmatatelnou palčivou bolest, nasáklou nepopsatelným zoufalstvím.
Tímto pocitem také končí první část odysey fantastickou zemí, naplněné silnými emocemi, vyjádřenými neuvěřitelnými obrazy. Ta druhá začíná písní „Ghosts of Kaleria“ a tvrdým pádem do vřesoviště ztracených duší, křičících v mukách pekelných – chcete-li: black metalových. Elektrická kytara svým zvukem dosahuje přímo monumentálních rozměrů a Tuomas svým vokálem rozhodně nešetří ani na hloubce ani na důrazu. Závěr této skladby je ovšem vskutku epický ve všech ohledech brutality death doom metalu. Píseň „I“ na síle zvuku nic nemění, pouze se k opět pomalejšímu tempu přidává Mika a jeho cit pro odzbrojující melodiku, jejímuž kouzlu nelze odolat ani při pohledu do tváře zahalené bytosti s kosou na rameni. Důkazem budiž sólo v poslední minutě a půl, které v kontextu celé písně nedokáži popsat dostačujícími slovy. Oproti tomu nás „Chasm“ vyvádí opět po pěšině štěrkované akustickou kytarou a pod oblohu, z níž k uším doléhají hlasy hejna krkavců, pějících jímavou píseň elektrických kytar, do které se však ještě opírá ozvěna lesa v podobě hřmotné baskytary. Epilog celého příběhu nabízí pak jen „Breathe“, který svým dotykem hladí duši, jenž během posledních čtyřiceti minut zažila několikanásobnou obměnu pocitů, které budou ještě dlouho vábit zpět.
Zpět do reality. Výše napsané řádky jen zdaleka popisují mistrovské dílo, které Tuomas Saukkonen předložil (nejen) svým fanouškům. Dostál svému slibu a mohutné kytarové riffy Black Sun Aeon jsou doplněny sólovou kytarou, která byla vždy silnou stránkou Before The Dawn a vlastně i svým způsobem nahrazují andělský hlas Larse Eikinda, jehož už loni mnoho fanoušků postrádalo. Na „Winterborn“ jsou ale i pasáže odkazující na death metalověji založený projekt RoutaSielu. Ačkoli se v nové tvorbě objevují prvky z předchozích záležitostí, nejsou její kopií, Wolfheart je projekt zcela osobitý, a nebojím se říci, že i svým způsobem ojedinělý. Jednotlivé skladby i celý komplet je těžko popsatelný slovy, neboť je plný hudebních alegorií a přímo fantastických obrazů, které dělají album opravdovým labužnickým zážitkem. Taktéž jistá epičnost, k níž měl Saukkonen vždy poměrně blízko, a kytarová vytříbenost je důvodem, proč by náročnější hudební fanoušci měli (pokud to již neudělali) sáhnout po nahrávce, kterou lze nejen považovat za snad nejlepší nový projekt roku, ale jednu z nejlepších desek roku 2013 vůbec. Doufejme, že se v novém roce projekt objeví i v českých klubech, aby byl živoucím důkazem toho, co jsem se vám snažil popsat.
|
