Když už se jednou jmenujete Eden a vaše kapela Eden´s Curse, co asi tak mají dělat pozůstalí členové s tímhle názvem, když z kapely odejdete? A co hůř, co s tím mají dělat, když jste výrazným identifikátorem, hodně přitažlivě hulákajícím do mikrofonu? Eden´s Curse to udělali jednoduše – po odchodu zpěváka Michaela Edena si (z historického hlediska) trošku zavádějící název ponechali a dali se do hledání zpěváka. Původně odlovený Marco Sandron byl záhy vyměněn Nikolou Mijicem (a aby personálním změny byly kompletní, u kláves nahradil Alessandra Del Vecchia Steve Williams) a kapela tak mohla dofinišovat se svým čtvrtým albem „Symphony Of Sin“.
Které přiložilo další (a velké) polínko pod oheň diskuzí o tom, zda kapela náhodou neměla zpřetrhat své historické vazby s rájem a pouvažovat o změně názvu. „Symphony Of Sin“ totiž – i přes svoji nespornou kvalitu – je jiné, než předchozí alba. Jiné v tom, že Mijicův hlas je přízemnější a méně vzletný, než Edenův, a ruku v ruce s tím jde (a tady bych asi hledal ten největší důvod Edenova odchodu) i změna hudebního kursu Eden´s Curs, kteří jsou najednou rockovější, přímočařejší a syrovější. Což je v podstatě přímý útok na dosavadní vlastní hudební podstatu.
Přidržím-li se těch hlavních přitažlivostí, na které jsem u Eden´s Curse vsázel v minulých kolech, tedy a) charakteru skladeb dokonale přizpůsobivý vokál Michaela Edena, b) excelentní kytarová práce Thorstena Koehneho, za c) výborné melodie, bod a) pochopitelně škrtám. Byť Mijicův rockový vokál má svojí přitažlivost, chybí mi v něm Edenova lehkost, variabilnost a částečně i přesvědčivost, bod b) zůstává beze změn a u bodu c) dojde – bohužel – na nějaké to kolísání. Vezmeme-li v potaz třeba úvodní titulku, díky své rozsáhlosti využívající bohaté změny tempa, děje i atmosféry, díky bodavému dramatu i vypjatému vokálu působící velice přitažlivě (a hlavně – klasicky eden´scursovsky), či kousavou „Evil & Divine“ s výrazným riffem, emotivním vokálem a dráždivě alarmujícím refrénem, je jasné, že kluci mají dramatickou a šlapavou muziku silně v krvi, s postupujícím časem (a největší údolí poklesu pro mě představuje nezáživná „Sign Of the Cross“) však jako by jim chyběla potřeba syrovou flákotu nějak dochucovat. Za d) by se daly doplnit silné sborové refrény, které sice v minulosti kluci také užívali, ale nyní vyniknou jako víc než potřebný Mijicův sparingpartner a hodně bohaté klávesy (také nejde o žádnou pronikavou změnu, jen v tomhle vyznění je to hodně potřebná chuťová ingredience) novice Williamse.
V recenzi na album kapely LaValle jsem si zahrál na věštce a předpokládajíc, že nové album Eden´s Curse coby totální jistota bude znamenat opět zásah do černého, jsem chtěl Paula Logueho za jeho loňskou práci hnát hned třikrát (Code Of Silence, Lavalle, Eden´s Curse) na hard-rockové stupně vítězů. Všechno zpátky…, ohánět se v případě Eden´s Curse pojmem zklamání by bylo zbytečně silné, na to tahle deska svojí kvalitu má, ale v mých uších jde o nejslabší počin kapely za celou dobu její existence. Jestli ze mě mluví jen rozčarování z nového vokalisty a syrovějšího směřování kapely, či vážně Eden´s Curse ztrácí formu, to už posuďte sami.
|
