Asi jen naprostý bloud by mohl čekat, že by někdy němečtí Van Canto nějak zásadně přehazovali stylovou výhybku. Koneckonců, ve svém oboru jsou jedineční, ani osm let od doby jejich vzniku a úspěšného „vynálezu“ unikátního Rakkatakka hudrování se nenašel žádný plagiátor, který by stál za povšimnutí. Jenže ta jedinečnost s sebou nese i jedno nebezpečí. Totiž to, že se jejich matrice dřív nebo později může ošoupat, neb se není prakticky kam posunout. A já, ač nerad, musím konstatovat, že do jejich pátého alba „Dawn Of The Brave“ začíná tenhle pocit zlehka prosakovat.
Dovolím si citovat vlastní slova z hodnocení alba „Break The Silence“ - styl Van Canta je daný a teď už je to jen o tom, kam si - ve vlastních věcech - Van Canto troufnou zajít a - ve výpůjčkách – na co všechno se jim jejich „Rakkatakka“ podaří úspěšně naroubovat. „Dawn Of the Brave“ je o tom, že ve vlastních věcech se hraje na zažitou jistotu (semo tamo i s nečekaně těžkýma nohama) a ve výpůjčkách tentokrát Van Canto neměli úplně šťastnou ruku.
Samozřejmě, budeme-li se zabývat čistě technickou stránkou věci, je u Van Canto všechno v nejlepším pořádku. Křišťálově čistý zvuk, forma hlasivek všech zúčastněných (skvělá hra na zlého a hodnou v sólovém zpěvu i klokotavá živočišnost „nástrojů“ mě asi nikdy nepřestane fascinovat) i živě dynamické bicí Bastiana Emiga prostě nemají chybu. A vezmeme-li vzdušně údernou (se Sabatonovským ocáskem), pestrou a svěží „Fight For Your Life“, houpavě poetickou (no ano, Blind Guardian stojí jen lehce opodál) „The Other Ones“ s krásně barevným (klenutě majestátním i patřičně přibroušeným) Slyovým zpěvem i hladivým slavíčkováním Inge a silnými chorály, či energickou, přirozeně dramatickou a živočišnou „My Utopia“, bavíme se o tradičních, maximálně jiskřivých peckách.
Ale co třeba takové „The Awakening“?. Nadýchaně přitažlivý vokál Ingy i svěží refrénová uvolněnost by klidně mohly posunout tenhle song o odstavec výš, jenže pak přijde jakési lopotné zvolnění, díky kterému se úplně vytratí atmosféra i napětí. Na těžkou a strohou heavíkovku „Steel Breaker“ se na koncertech asi bez problémů pumpovat bude, i přes to, že zcela postrádá byť jen špetičku obvyklé Van Cantí elegance.
A podobné je to i prakticky kompletně u výpůjček, kde snad jen klokotavá syrovost sabbathovského „Paranoid“ je bez ztráty kytičky. U ostatních tří se nemůžu zbavit dojmu, nejen že úrovně originálu nedosahují, ale že (to platí zejména u europácké „The Final Countdown“, která sklouzla do jakési plytké rádiové coververze) se Van Cantu podařilo setřít i jejich základní přitažlivou esenci.
Pokud jste do téhle doby patřili k zanícením fandům těchto německých zpěváčků, „Dawn Of The Brave“ na tom nejspíš vůbec nic nezmění. Osobně však stavím tuhle desku v diskografii Van Canto kamsi jen lehce nad úroveň jejich prvotiny (dobrá, střízlivá deska, s občasným jiskřivým zábleskem). A přitom doufám, že naleziště svébytných hudebních pokladů tam kdesi v Bingenu ještě nebylo z hlediska hitovosti vytěženo. Uvidíme příště, tohle kolo mě o tom nepřesvědčilo.
|
