Po loňském Kreysonu, který se vrátil v plné síle s albem „Návrat krále“, nás letos potěšil i Arakain. Ten však žádný comeback neprodělal a šlape již několik let jako dobře seřízené švýcarské hodinky. Omladina v čele s Honzou Toužimským nahlodala staré zatvrzelé fanoušky a rozdělila českou metalovou obec na dva znepřátelené tábory: „brichtovce“ a „toužimovce“. Jedni mají rádi starý thrashový feeling, druzí zase prosazují moderní zvuk. Jak už se však při minulém kousku „Homo Sapiens…?“ přesvědčili „arakainovci“, syntéza těchto dvou táborů funguje skvěle a nové „Adrenalinum“ je toho důkazem.
Arakain je skladatelsky stejný a přeci trochu jiný. Dopředu se téměř v každé skladbě dere dobře našláplý kovový zvuk kytar a na Arakain snad až nezvykle nasekaná rytmika, která vhodně oživuje jednotlivé písně (někdy ve slokách, někdy v mezihrách). Středobodem jsou opět melodické refrény, kde ukáže svůj hlasový fond Honza Toužimský - ten zde odvedl výbornou práci a jeho vysoké tóny je radost poslouchat. Navíc se na této desce poprvé podílel jako spoluautor některých kousků a typické arakainovské schéma tandemu Mach/Urban tak příjemně variuje. Příkladné je to na písni „Malá a ztracená“, která v sobě nese hardcore prvky s luxusním bridgem a growly. Arakain jako kapela najednou omládne minimálně o 20 let a strká všechny o dvě generace mladší sestavy do kapsy. Schematický posluchač si však najde i staré dobré fláky. „Svatý grál“ až možná příliš připomíná „Šeherezád“ a titulní „Adrenalin“ dá vzpomenout na otvírák z minulého alba – „Marat“.
Arakain na této desce nezní jako thrashová legenda, co oslavila 30 let. Vůbec ne, spíš se do popředí tlačí mladá dvojice Toužimský/Doksanský, z nichž druhý jmenovaný našel ideální vyváženost mezi podporou kapely kvalitním beatem, a vlastním kreditem, kde si může dovolit se trochu předvést (tahle vyváženost byla mimochodem vždy problémem spřátelené kapely Dymytry). „Adrenalinum“ má ve zkratce výborný zvuk (i vkusné využití populárních samplů), skvěle udělané zpěvné linky (především refrény) a připomíná klasický Arakain (zvonivé kytary, texty), jen je trochu dravější a inovativnější ve svých vlastních postupech.
To se týká nejen hardcorovějšího přístupu, ale i sólové kytary, která se často v rukou Mirka Macha promění na studii neoklasické hudby („101. v řadě“, „Temná zákoutí“) anebo se potrápí Hammetovo oblíbené wah-wah („Malej vrah“, „Tisíckrát“). Jen je možná škoda, že na této desce se tradičně obvykle velmi dobře napsané pomalé skladby příliš nepovedly („Vesmírný koráb“, „Nic neříkám“). Jedná se tak pouze o jakousi nudnou výplň dobře našlapané desky se starým ksichtem, ale zároveň moderním faceliftem. Čili velmi povedené a Arakain stále (byť v obměněné sestavě) i po 17 deskách baví.
|
