Některé kapely a projekty jsou prostě divné. Když je slyšíte prvně, ťukáte si na čelo a říkáte si, že dneska je potřeba dělat něco opravdu ujetého, aby člověk vybočoval z davu „normálních“ kapel. Většina těhle věcí i po mnoha posleších prostě divná zůstane, ale je pár jmen, které za to opravdu stojí. Mezi moje nejoblíbenější podivíny patří třeba Američané Hammers of Misfortune nebo právě tento projekt Jupiter Society, za kterým stojí švédský klávesák Carl Westholm (Krux, Avatarium, ex-Candlemass), ale hlavní lákadlo obstarává Mats Levén za mikrofonem.
Na Jupiter Society jsem narazila úplnou náhodou, protože jejich alba jsou vydaná na vlastní náklad a moc propagace a široké povědomí publika tím pádem nelze čekat. Sleduji jejich (prozatím trojalbovou) produkci už delší dobu, protože mě hodně baví jejich koncepční sci-fi příběhy a napjatá atmosféra, s jakou je podávají. Cestování vesmírem, první kontakty s jinou civilizací, terraformování cizích planet a na poslední desce pak (jak její název napovídá), poněkud nešťastné setkání s mimozemskou rasou, která se nepřišla zrovna kamarádit. Příběhy jsou bez výjimky opravdu promakané, člověk by si je s chutí přečetl v knižní podobě.
Hudebně se jedná o pořádně temný prog, který překypuje změnami nálady, ale převážně zůstává ve velmi pomalém valivém tempu. Perfektní hlavní vokály obstarává již zmíněný velmi osobitý Mats Léven, který je sem tam doplňován dvěma dalšími hlasy. Ačkoli je hudba (obzvlášť na první poslech) velmi nepřístupná a celkově vás nutí se mnohem víc soustředit na samotný příběh, nechybí jí melodie a chytlavé nápady, které překvapivě utkví v hlavě, jako byste předtím poslouchali nějakou prvoplánovou power metalovou kapelu. Obzvlášť dvojice skladeb „No Survivors“ a „Fight  Back“ uvnitř všeho maskují v podstatě velmi chytlavé refrény, které vás po dalších pár dnů prostě nenechají být. Temná atmosféra a tíživost hudebních postupů je všudypřítomná a musím říct, že ve výsledku působí prostě parádně.
Jupiter Society se drží toho, co dělali na předchozích dvou deskách, ale já bych se nebála označit tenhle počin jako jejich nejlepší a jako správnou cestu, jak se s kapelou seznámit.
Problém pro méně trpělivé posluchače by mohla být skutečně progová délka skladeb. Téměř hodinová deska je rozdělená do šesti písní, z nichž nejkratší má přes pět minut a zbytek se drží nad devět. Pokud ale hledáte něco originální a trochu ujetého, nemůžu jinak než doporučit právě tohle. Já si v tom našla opravdu hodně.
|
