Miku, hele, na rovinu, v čem to jedeš !?!? !
Takhle dlouhou pauzu mezi dvěma alby si vůdčí postava kapely Slough Feg, kytarista a zpěvák Mike Scalzi, dosud nedal. „Digital Resistance“ je za téměř čtvrt století fungování kapely jeho devátým řadovým albem (samozřejmě počítáno včetně desek, které vydal ještě pod plným jménem The Weird Lord Slough Feg). Během toho tří a půl letého studiového oddechu Mikea zjevně neopustil jeho smysl pro hudební jednoduchost, tentokrát k němu přihodil snad ještě větší porci vokální teatrálnosti (v určitých momentech téměř potrhlosti) než obvykle a výsledek je, inu, řekněme svérázný. V tomhle pojmu se kříží uznalé poklepání na rameno ve stejné dávce, jako nechápavé klepání na čelo. Pojem „svérázný“ nebyl ani předchozím nahrávkám Slough Feg cizí, ale tentokrát Mike zašel ještě dál, než obvykle.
Při své filipice proti technologiím a elektronice, negativně ovlivňujících naše životy, používá Scalzi (snad na zdůraznění toho, že díky těmto jeho aktuálním nepřátelům je náš život zbytečně složitý) ty nejjednodušší zbraně – nijak komplikované melodie, vařící z jakéhosi slepence jednoduchého folku, neohrabané progrese, utahaného stoner metalu, občas se orientující snad až na sedmdesátá léta, motivy, opakované do zblbnutí s až triviálně primitivními kytarovými riffy, nijak přehnaně komplikovanou rytmiku, potrhlé sci-fi texty v popěvcích, podávaných jeho tradičním ležérně teatrálním (ne, v Mikeově přiípadě se skutečně nejedná o protimluv) způsobem, při kterém z vysoka kašle na metalové konvence a zaběhlá pravidla.
Z předchozích řádků by jeden řekl, že „Digital Resistance“ je hanba použít i snad jako podšálek. Jenže ti, kteří znají tvorbu Slough Feg už tuší, že Mike dokázal na desku tradičně propašovat důvod k opakovanému poslechu.
Jeho hudební bezelstnost, kterou je deska opět nabitá, a chytrost v melodických háčcích se asi nejvýrazněji projeví v ulítle šaškovsky kutálkovském motivu úvodní „Analogue Avengers – Bertrand Russell´s Sex Den“ (geniální název!) s rozšafně pomalou vložkou a famózně ukňouraným vokálem, v až „hymnicky“ (u tohoto pojmu nezapomínejte na vše výše napsané) ulítlé šlapavé melodii „Ghastly Appendage“, či v „Curicullum Vitae“, nejdřív se tvářící jako instrumentálka s paranoidně ukvákanou kytarou, následně zvrhlé do naléhavého motivu a hlasově nespoutaného výletu.
„Digital Resistance“ se mi vytrvale prohání ušima a já stále nejsem schopen rozseknout, jestli je Mike Scalzi hudební génius a vizionář nebo blázen, co si z nás svojí devátou deskou prostě dělá srandu. Ale ony se vlastně tyhle dvě možnosti navzájem nevylučují. Neortodoxní deska, ke které – chcete-li proniknout (a nezaručuju, že se to podaří) až k Mikeově svérázné podstatě – bude potřeba mít celkem pevné nervy.
|
