Napsat opravdu kvalitní koncepční album je kumšt. Nejde totiž jen o to, spojit jednotlivé skladby příběhem, jde o celkovou atmosféru, propojenost jednotlivých skladeb a hodnotu příběhu (v tomto případě je mým kritériem otázka, jestli by se příběh dal přepracovat do knihy, nebo minimálně povídky, kterou bych chtěla číst). A jedním z nejlepších a nejčastěji zmiňovaných koncepčních alb je právě „Operation: Mindcrime“. Samozřejmě nelze tvrdit, že Queensrÿche jsou objeviteli tohoto stylu skládání. To bychom museli ignorovat alba jako „The Wall“, „Tommy“ od The Who či především „2112“ kapely Rush. Faktem ale zůstává, že tahle deska je jedním z nejvýraznějších počinů prog metalu po mnoha stránkách, a její koncepčnost je jedním z atributů tohoto hodnocení.
Začněme tedy příběhem. Hlavním „hrdinou“ je feťák Nikki, který na počátku příběhu (který je chronologicky vlastně koncem) leží v blázinci a začíná si vybavovat útržky toho, co se mu stalo. Dozvíme se, že mu byl vymyt mozek a stal se zněj najatý zabiják undergroundového revolučního hnutí, které bojuje proti společnosti, vedeného Dr. X. Ten využije Nikkiho deziluzi společností a jeho závislost na heroinu, aby ho získal pro svoji špinavou práci. Stačí tak, aby doktor použil slovo „mindcrime“ a Nikki se změní v pouhou loutku, která vykoná jakoukoli vraždu na jeho příkaz. Vše funguje podle doktorových představ, dokud se Nikki neseznámí se setrou Marry (její roli na albu zpívá Pamela Moore). Marry měla těžký život, otec ji zneužíval a poté, co utekla z domova, se stala prostitutkou. Později ji ale od tohoto života zdánlivě zachránil otec William a udělal z ní jeptišku. I kněz se ale po nějaké době začne projevovat jako všichni muži v jejím životě a vyjde najevo, že chtěl její tělo. Marry je Nikkimu nabídnuta za jeho služby a postupem času se spolu velice sblíží. Po několika měsících, kdy je Nikki nucen provádět jednu vraždu za druhou, jsou chvíle s Marry ty jediné, u kterých si stále připadá jako lidská bytost, která je schopna emocí. Později se ale Dr. X rozhodne, že Marry stojí v cestě jeho plánům a nařídí Nikkimu, aby ji zabil. Ačkoli to Nikki kvůli jeho lásce k ní odmítne, když se k ní dostane, aby ji varoval, nelezne ji mrtvou. Později je zatčen a odsouzen k rozsudku smrti, paradoxně za vraždu, kterou nespáchal. Skončí ale v blázinci, protože jeho mozek pod náporem emocí vypoví službu. Zajímavostí je, že celý vyprávěný příběh se odehraje v Nikkiho mozku během jediné minuty.
U téhle desky je těžko mluvit o samotné hudbě bez opakování celého mého slovníku superlativů. A těžko říct, jestli to má vážně cenu. Kdo desku zná, nepotřebuje připomínat, nakolik jsou kousky jako „Revolution Calling“, „The Needle Lies“, „Breaking the Silence“, „I Don´t Believe in Love“ nebo „Eyes of a Strange“ naprosto úžasné. Kdo ji doteď nezná a pohybuje se v žánru, měl by se nad sebou zamyslet. Mimo speciálních pout, které mám se skladbami „Eyes of a Stranger“ (první skladba, kterou jsem od Queensrÿche slyšela) a „I Don´t Believe in Love“ (jedna z nejlepších anti-zamilovaných skladeb vůbec), bych tedy snad jenom vyzdvihla skladby, na které se zapomíná. Mezi ně patří všechny mezihry, protože právě tyto části se starají o úchvatnou atmosféru alba. „Suite Sister Mary“ je dokonalou ukázkou dlouhé epické skladby s fascinujícími aranžemi. Mnou již zmíněná „The Needle Lies“ patří mezi moje nejoblíbenější skladby všech dob, bicí v tomhle kousku mi pokaždé upraví srdeční tep do rytmu. Nemůžu ale říct, že by tohle album mělo slabší chvíle. Je dokonalou ukázkou opravdové skladatelské vyzrálosti a pokud se budete soustředit i na texty, shledáte celé album klenotem nejen hudebním.
Myslím, že o téhle desce toho bylo za ty roky napsáno až až. Zůstaňme tedy u mého subjektivního názoru na dopad tohoto díla na metalovou scénu. Vedle geniálně napsané muziky tu máme bezkonkurečně vystavěnou atmosféru, silný příběh a obrovské emoce, o které se starají vynikající texty. Album je bez pochyby koncepčním klenotem v každém smyslu. Prog metal, vážná hudba, operní prvky, AOR, vše pěkně v jednom balíčku. Nespočetné množství nápadů, změn tempa a nálady, chytlavých kytarových riffů a jako třešnička na dortu pravděpodobně nejlepší Tateův vokální výkon všech dob. Pokud tvoříte přehled nejdůležitějších alb metalové historie, vynachat tohle by byl hřích. Stejně jako hodnotit ho níž, než desítkou. Takže dost řečí, pojďme se nechat unášet hudbou ještě jednou....
|
