Floor Jansen je nepřehlédnutelnou (a tím vůbec nenarážím na její dlouhé nohy) postavou světového metalu. Stačilo by jí k tomu její angažmá u symfogotiků After Forever, ale poté, co jí vcelku logicky definitivně ulovili do svých sítí Nightwish, to platí dvojnásob. Zdánlivě v pozadí těchto dvou spolků stojí Floořino miminko Revamp, se kterým loňského léta vytáhla divokou kartu, tedy svoje druhé album „Wild Card“. Jehož jednoduchá charakteristika by se dala shrnout do krátké definice –poměrně komplikovanější a hrubší muzika (byť podobně barvitá) než u zmíněných kolegů, vystavěná tak, aby dala vyniknout excelentnímu a maximálně barvitému vokálu Floor Jansen.
To může být i úskalím téhle desky. Pokud vám voní splavné, jasně strukturované a snadno „klouzatelné“ melodie, můžete na „Wild Card“ narazit. Revamp jsou nekonvenční - občas zabrousí až do progresivních kliček, nebojí se strhnout strukturu skladeb do zdánlivě chaotického víru, jsou intenzivní a útoční, a i když melodie z téhle desky naplno vykukují, nejedná se o žádné poklidně uvolněné pohupování, ačkoliv významnou roli v jejich hudbě hrají (až nečekaně útočné) klávesy a samply (samozřejmě, že kytary a rytmika nezůstávají o nic pozadu). Doplňte si k tomu dračici Floor, která je v excelentní formě a se svými hlasivkami předvádí totální gymnastiku, nespoutanost, i celou škálu rozmanitých emocí. A když se k tomu spojí s podobně variabilním vokálem Devina Townsenda ve výpravně teatrální „The Anatomy of a Nervous Breakdown: Neurasthenia“ (je-li Floor pěvecká královna, tak tady je její partner králem, stojícím ještě o stupínek výš), jsme na samotném vrcholu alba. Podobně funguje i druhý duetový souboj (jak jinak nazvat hlasové souznění, u kterého máte pocit, že se partneři spolu nemilosrdně rvou do posledního tónu…) s Markem Jansenem v explozivní „Misery´s No Crime“, plné bombastiky, nezbytné teatrálnosti (ta je vlastně poznávacím znamením celé desky), napětí a maximální gradace. Ale Floor by se ve své nespoutanosti na „Wild Card“ v pohodě obešla i bez chlapské výpomoci. Pokud snad totiž narazíte na hudebně slabší chvilku (ale jo, najdou se), Floor ji svojí energií dokáže, když ne rovnou zlikvidovat, tak alespoň s přehledem zastřít.
„Wild Card“ nemůže být kulisou na poklidné nedělní poledne. Tohle je natlakovaná třaskavina, dostatečně chytlavá a přitom agresivní, dostatečně pestrá a přitom soudržná. Někdy i ti, kteří startují na divokou kartu, můžou útočit na přední pozice. Ale předem vás varuju – „Wild Card“ není deska, která snadno spadne do ucha první poslech (tedy pokud již, se zkušeností z minulých desek s účastí Floor, jejíž výkon zasluhuje absolutorium, nesežerete předem téhle dračici každý její tón). Tady si ty perly (a že jich tam je) posluchač musí zasloužit a vybojovat.
|
