Kde vlastně začínají hranice melodeath metalu? A je dnes tenhle styl natolik oblíbený, aby se k němu hlásili i ti, kteří sice využívají (a dost intenzivně) chropot u mikrofonu, ale jejichž podstata je někde krapet jinde? Ale dobrá, respektujme vlastní názor kapely a ponechme finské Dead End Finland v chlívku „melodeath“. Za a) opodstatnění to má, za b) chlívek není podstatný, podstatný je obsah. A ten se Fiňákům na jejich druhém albu s názvem „Season Of Withering“ dost vydařil.
Jako by si tam někde na severu dali rande Amorphis s To Die For a Pain jim při tom dělali garde. To základní, na čem Dead End Finland staví je záplava kláves a variabilní hlasivky Mikky Virtanena (obě výrazné polohy - uštěkaný chrčák i hladivě čistý zpěv jsou jeho dílem). Doplňte k tomu příjemné melodie, výraznou energií natlakovanou rytmiku, sem tam nějakou tu elektroniku a industriální chlad, potemnělou atmosféru a moderní výraz (všimněte si, ani slovo o kytaře, kterou sice na desce taky bude možné zaslechnout, ale kdovíjak zásadní roli nehraje) a máte prakticky kompletní definici tohoto alba.
Pomineme-li zbytečnou plíživou vsuvku „Bag Of Snakes“ (která je naštěstí tak krátká, aby nestačila zchladit intenzivní tlak alba), nabízí „Seasons Of Wihering“ devět soudržných a dostatečně pestrých kousků - a je jedno, jestli se jde až na hranu romantických příjemností („Paranoia“), houpavě temných, silně vygradovaných melodií se sklony k dramatičnosti („Dreamlike Silence“), či uřvaných hrubých zvukových vírů („Silent Passage“), schopných strhnout i pohladit.
Dead End Finland se rozhodně nemusí obávat, že by zabloudili v nějaké slepé finské (a troufnu si tvrdit, že ani v jiných koncích světa) uličce. Mají jasno v tom, co dělají a dělají to dobře, vezou se na vlně moderního metalu, a i když se svým druhým krokem asi nestanou lídry žánru, rozhodně se za něj stydět nemusí.
|
