Tak schválně, pamětníci, co vám říká kapela Kirk? Přiznám se, že když se mi objevilo jejich aktuální album „Masquerade“ v poště, považoval jsem tuhle švýcarskou skvadru za novou hvězdičku na metalovém nebi. A představte si, že ona už tam svítí patnáct let a dokonce před jedenácti lety debutovala s albem „The Final Dance“! Ale jak už to tak bývá, členové kapely se v průběhu let rozutekli ke konkurenci, takže pokud jste o Kirk nezaslechli něco v souvislosti s debutovým albem, bylo pak o nich asi velmi obtížné zaznamenat jakoukoliv novou zmínku. Až na počátku této dekády to kluky zase začalo táhnout k sobě. S výjimkou bubeníka Vita Cecereho, který kapelu ze zdravotních důvodů opustil už před lety, se sešli v původním složení, posílení o tlučouna Philippa Eichenbergera a producentského všudybyla Dennise Warda (ten se podepsal i pod „Posledním tancem“) a výsledkem jejich aktivity je album „Masquerade“. A pro milovníky lahodných melodicko-metalových švýcarských čokolád by to mohla být docela vzrušující zpráva.
„Masquerade“ totiž přináší vydatnou porci osvědčených (jinak řečen, nečekejte nějakou moderní novoty, ale šlapavou rockovou klasiku) šťavnatě vzletných melodií, hudební dramatičnosti i elegance, svěžích kytarových riffů a naháněček, živě neposedných klávesových hrátek a exhibici příjemně charismatického zpěvu. Velkou devizou Kirk je fakt, že se v rámci melodického metalu se špetkou progresivna dokáží suverénně vyrovnat s širokým spektrem emocí a nálad, od maxipozitivního juchuchu motivu až po depresivně dramatické pasáže a přitom působí civilně, sebevědomě a uvolněně.
Pro milovníky kvapíkových jízd je připravena přímočaře zpěvná „Supersonic Speed“ (tohle je téměř freedomcallovská nakažlivá pozitivnost), příznivce plíživě narůstající dramatičnosti osloví „Eternity“ s parádní kapičkou vokálního jedu, fanoušky stadiónově úderných refrénů pohltí živočišná „Fight Or Die Music“ s optimisticky přitažlivým riffem, spektrum pestrých nálad (a zároveň toho nejlepšího) pak doplní stratoklávesami prosvícená žhavě elegantní „Time“ a do mixu pohodového AOR s kousavou rockovou kytarou hozená „Nothing Else But Lies“.
V jedenáctce skladeb se nenajde hluché místo, Kirk si příjemně pohrávají se širokou stylovou paletou a deska ani na okamžik neztratí šmrnc a náboj.
Přidržím-li se sloganu Kirkovské stadiónové hymny „Fight Or Die Music“ nemám obavy o to, že by kapele hrozila nějaká klinická smrt. Zbraně, které kluci vytáhli do aktuální bitvy, jsou svěží, čerstvé, účinné a působivé. Podařený návrat!
|
