Pokud jste snad nějakou náhodou v první dekádě tohoto století narazili na španělskou gothickou kapelu Remebrances a jejich debutové album „Crystal Tears“ a napadlo by vás pídit se po jejich současném osudu, skončili byste u jména Rainover. Před třemi lety se totiž pánská část Remembrances rozhodla udělat tlustou čáru (snad jen poslední song aktuálního alba má tuhle minulost připomenout), rozešla se s tehdejší zpěvačkou, změnila jméno, po ročním hledání se dala dohromady se slavíčkem Andreou Casanovou a tento proces pak završila loňským vydáním alba s atmosférickým názvem „Transcending The Blue And Drifting Into Rebirth“.
Na téhle desce Rainover sice svoje gothické kořeny rozhodně nezapřou (ale spíš než impozantnost a načančanost vsází kapela na líbivou písničkovost), zároveň jim není cizí ani decentní překračování hranic tohoto žánru. Potemnělá melancholicky sklíčená melodická muzika s vysoko položeným (ačkoliv až na úplnou hranici možností bych se asi zbytečně nepouštěl, viz. song „Dust And Down“) a příjemným ženským vokálem, výraznými klávesovými harmoniemi, houpavou rytmikou a občasným zdramatizováním atmosféry ať už čistým mužským zpěvem nebo rovnou growlingem, může vyvolávat asociace třeba na Lacunu Coil (Rainover ovšem nejsou tak intenzivní), Sirenii, Xandrii, či Rawkfist (ve srovnání s jejich posledním albem jsou zase Rainover daleko víc než dynamičtí), mě osobně z toho díky jistému popově-alternativnímu ocásku nejvíc kouká podobnost s domácí (zřejmě již definitivně odkvetlou) Calatheou.
„Transcending The Blue And Drifting Into Rebirth“ potěší především ty, kteří mají rádi jednolitá alba s konstantní náladou (pozor, toto konstatování neznamená, že by hudba měla – a „Transcending…“ je toho i důkazem, byť co se zajímavosti týče, první polovina alba snadno předčí tu druhou - už z principu nudit) a písně s jasně danou strukturou, bez nějakých zásadních změn, zvratů či neobvyklostí. Díky Andreině projevu je nejsilnější emocí posmutnělost a jakási éterická křehkost, hudba samotná však je dostatečně důrazná a (byť tenhle pojem chápejte v pouze v mantinelech daných žánrem) agresivní, takže výsledek má v sobě dostatek energie a životaschopnosti.
Asi nepřekvapí, že za nejpůsobivější vrcholy (byť v té vyrovnanosti desky mluvíme jen o nepříliš vyčnívajících kopcích) lze považovat skladby, které se alespoň zlehka vymykají jasně dané struktuře a atmosféře desky – převážně na čistém mužském zpěvu (alespoň v první půlce) postavená až tanečně lehká „Cycles“ s výrazným klávesovým motivem, nečekaně optimistická a říznější (i Andrea zde ukazuje rockové zoubky) „H2SO4“ a slzičkovsky zasněný kráska-polozvíře-dialog „Despair“.
Povedený zvuk, líbivé melodie, silné emoce i přesvědčivě smyslná zpěvačka. Coby (relativní) debut dost dobrá deska.
|
