Od vydání předchozí desky „Empire“ uběhly dlouhé čtyři roky, než se kapela vrátila s nástupcem. Prodlení měly dozajista na svědomí především vyčerpání z předlouhého turné a osobní problémy, kterými členové kapely v té době procházeli. Mimo turné a vydání živých záznamů se Queensrÿche připomněli nahráním singlu „Real World“, který se objevil ve filmu „Poslední akční hrdina“. Při nahrávání „Promised Land“ se pak kapela uchýlila do izolovaného studia na ostrově San Juan. Album se prodávalo víc než dobře, předchozí komerční úspěch ho vynesl až na třetí místo žebříčku Billboard (kapela opět získla platinu) a velký úspěch zaznamenaly i singly „I am I“ a „Bridge“, ačkoli se rozhodně nejednalo o prvoplánové hity. Co se ale týče samotného alba, komerční úspěch „Empire“ se už neopakoval.
Víc než cokoli jiného album připomíná návrat k čistě progressivním postupům na „Rage for Order“, což byl poněkud odvážný krok. Obzvláště s ohledem na to, že v té době frčel především alternativní rok a grunge, který se paradoxně také zrodil na předměstí Seattlu v Bellevue, odkud Queensrÿche pocházejí. Velmi oceňuji, že kapela po tak hitovém albu přišla s progressivní deskou, kde žádná skladba nemá vyloženě „MTV ambice“, protože to bylo to nejsnadnější, co v tu chvíli mohli udělat. Místo toho je „Promised Land“ velmi temné a osobní album, které reflektuje pozici, v jaké se členové kapely v té době nacházeli.
Skvělé intro „9:28 am“ má na svědomí bubeník Scott Rockenfield, který dostal prostor napsat něco emocionálního na způsob filmového soundtracku. Čas v názvu skladby referuje k hodině, kdy se bubeník narodil a ve skladbě sledujeme pouť duše od smrti až k reinkarnaci – skladba končí dětským pláčem. Je vidět, že tentokrát kapela v mnohem větší míře vsadila na osobní texty. Asi nejosobnější z nich je skladba „Bridge“, kterou Chris DeGarmo napsal o svém otci, který zemřel během nahrávání desky. Titulní epická skladba „Promised Land“ pak navazuje na téma posmrtného života a bilancování nad prožitými léty. Kapela ale neopustila typické sociální téma v textech. „Dis Con Nec Ted“ kritizuje americkou konzumní společnost, stejně jako následující „Lady Jane“, která se zabývá dopadem reklamy. „My Global Mind“ pak rozebírá problémy globalizace.
Kapela se na této desce osmělila k zařazení zvláštních nástrojů. Tate využil svých schopností v hraní na saxofon hned ve dvou skladbách – „Dis Con Nec Ted“ a „Promised Land“. Ve skladbě „I Am I“ pak DeGarmo mimo kytary a kláves obsluhuje také cello a sitár. Nic ale neruší samotnou hudbu natolik, jak se to bohužel stávalo na následujících albech. Mezi samotnými skladbami je těžké vybrat skutečné favority, ale můj osobní výběr by rozhodně nevynechal působivou „Damaged“, velmi citlivou skladbu „Bridge“, titulní skladbu a záverečnou křehkou baladu „Someone Else?“, kde Tate předvádí své vokální schopnosti pouze za doprovodu DeGarmova piána. Myslím, že také stojí za zmínku, že mimo intra a skladby „Dis Con Nec Ted“ je DeGarmo podepsán pod všemi ostatními skladbami.
Když se mluví o zlaté éře Queensrÿche, na „Promised Land“ se často neprávem zapomíná. Podle mě šlo od kapely o velice odvážný a nečekaný krok. Bylo přeci tak jednoduché pokračovat v komerčním směřování „Empire“ a je třeba si vážit toho, že kapela zvolila jinou cestu. Nepřizpůsobili se době a zůstali věrni žánru, který pomohli tvořit, a to i v době, kdy to rozhodně nebylo jednoduché a už vůbec ne v módě. A rozhodně se nedá říct, že by nápady ubývaly. Osobní problémy, kterými členové kapely v té době procházeli, udělaly z alba výjimečně osobní a temný kousek, které si mě opakovanými poslechy naprosto získal.
|
