„Tohle album zní, jako by se Geoff Tate přidal k U2 a skladby mu pomáhal psát někdo z Pearl Jam,“ prohlásil můj přítel při nuceném spoluposlechu „Hear in the Now Frontier“ pro tuto recenzi. A to aniž by věděl, že album bylo skutešně nahráno v domovském studiu druhé zmíněné kapely v Seattlu. Mixu šesté řadovky se ujal Toby Wright, který nedlouho předtím spolupracoval s Alice in Chains. Ne, tohle rozhodně nejsou kapely, které by se daly spojit s předchozí tvorbou kapely a no... podle toho to taky následně vypadalo. Rockově znějící deska přinesla mnohem jednodušší a přímočařejší styl, což byla pravděpodobně snaha přiblížit v té době tak populární vlně grunge. Hned po vydání vyvolala velmi smíšené pocity jak mezi fanoušky, tak mezi kritiky. Album se sice v žebříčku Billboard objevilo na příčce číslo devatenáct, všechny žebříčky prodejnosti ale bleskově opustilo. Tohle fanoušci, zvyklí na tak osobitý styl, prostě slyšet nechtěli. Hned na úvod se mi chce říct, že nejlepší je na téhle desce její obal.
Queensrÿche tady opouštějí styl, který sami spoluvytvářeli, a místo toho přijímají vlivy z převážně alternativních rockových žánrů, které jsou ovšem našroubovány uměle a místy i násilně. Můžeme tu opravdu jasně slyšet vlivy Soundgarden, Stone Temple Pilots, U2 nebo Pearl Jam, což nejsou zrovna kapely, u jejich poslechu bych skákala radostí. Co je ale nejhorší, jednotlivé skladby jsou stylově rozhárané a prostě k sobě nesedí. Vedle sebe tu kapela nabízí tvrdé kousky jako „Get a Life“ a v kontrastu k tomu popové „Miles Away“ nebo „All I Want“ (kde si zazpíval kytarista DeGarmo). A jako velký problém vidím také absenci něčeho skutečně chytlavého. „Hit the Black“ je asi nejjednodušeji stravitelná skladba, která by místy zapadala i do předchozí tvorby. „You“ je také docela chytlavá, ale celkově mdlá a bez energie. „Hero“ má pár dobrých atmosférických momentů, než to zase zabije refrén. A skladba „Saved“ zaujme pouze částí refrénu, kde Tate procítěně zpívá „save me“, s čímž jsem se dokázala ztotožnit, protože ještě pár recenzí na následující desky, a budu potřebovat zachránit i já.
„Hear in the Now Frontier“ celkově působí jako krize identity. Chybí úžasná emocionální síla předchozích desek, soudržnost a uvěřitelnost. Celé je to ploché, bez energie a sterilní a mnohé refrény zní jako hloupé popěvky, které se pohybují na hranici rádiového rocku a něčeho, co pouští z repráků v supermarketu. Z každého tónu slyším nedostatek emocí a inspirace a mimo Tateova nevyužitého hlasu mě nejvíc otravují jednoduché aranže a hloupá kytarové sóla. Asi nejvíc mi tahle deska připomíná experimenty Metallicy na „Load“ a „Reload“, což mě trochu uklidňuje, protože ty byly ve výsledku ještě horší.
Roky kolem tohoto alba rozhodně nebyly pro kapelu ty nejšťastnější. Během prvního měsíce turné „Hear in the Now Frontier Tour“ Tate vážně onemocněl a kapela musela poprvé v kariéře rušit koncerty. Navíc label kapely EMI America Records zbankrotoval a členové kapely tak museli poslední dvě měsíce turné zaplatit z vlastních kapes. Koncem roku 1997 pak hlavní mozek kapely Chris DeGarmo ohlásil svým spoluhráčům, že z kapely odchází. Tohle rozhodnutí se před veřejností drželo v tajnosti až do 28. ledna následujícího roku. Bubeník Scott Rockenfield sice řekl, že DeGarmo cítil, že v muzice dokázal, co mohl, a chtěl se ve svém životě posunout dál, já však dávám přednost vysvětlení, že kytarista byl na tomhle albu nucen skládat věci, které mu neseděly, a ve výsledku toho měl tak akorát. Což potvrzuje i fakt, že po odchodu z kapely muziku převážně pověsil na hřebík a stal se profesionálním pilotem.
„Hear in the Now Frontier“ byl první krok špatným směrem. Dokázala bych pochopit, že se Queensrÿche tímhle tahem snažili získat nové fanoušky, ale jediným výsledkem bylo, že ti původní zůstali povětšinou znechucení. A navíc tohle album přišlo jednoduše moc pozdě, totiž v době, když už byla hlavní vlna grunge na ústupu. Album bylo začátkem konce smysluplné tvorby téhle kapely, a chce se mi říct, že je skoro škoda, že to trvalo tak dlouho, než se Tate konečně rozhodl odejít a došlo k opětovnému zlepšení. Jenže mezitím leží ještě předlouhá historie....
A ještě poznámka k hodnocení, které je vzhledem k mojí kritice ještě dost vysoké. Musela jsem si nechat nějakou rezervu na věci příští, protože jinak by se mohlo stát, že bych musela jít do mínusu.
|
