DeGarmo byl pryč a na jeho místo přišel kytarista, producent a dlouholetý přítel kapely Kelly Gray, který s Tatem působil už v jeho první kapele Myth. Dva roky po neúspěšném „Hear in the Now Frontier“ přišel následovník s pěkným obalem, pitomým názvem a ještě horší muzikou. Po krachu vydavatelské společnosti EMI přešla kapela pod záštitu Atlantic records a doufala u nich v úspěšný start. Bohužel, sázka na rádiový rock nevyšla ani náhodou. „Breakdown“ byl jediný singl, který na chvíli nakoukl do žebříčků, ale album jako takové naprosto propadlo. Popularita kapely klesala a z gigantických turné po halách zbyla klubová vystoupení.
Tate popsal tohle album jako pokračovatele experimentů na předchozí desce. Každý tomu říkáme jinak, já bych to nazvala nedostatek inspirace. Co vůbec říct k tomu, co se na nás líně řine z téhle desky? Byl to rozhodně ústup od grunge, někam směrem k obyčejnému rocku, který by možná měl rádiové tendence, kdyby ty skladby nebyly tak slabé. Při poslechu mě napadají kapely jako Pearl Jam nebo U2, sem tam sice vykouknou Rush, ale progové elementy jsou tady naprosto potlačeny. Skladby jsou si tak podobné, že se vám to při poslechu jednoduše slije, vše je v pomalém nebo středním tempu, založené především na rytmické kytaře, která ovšem postrádá chytlavé riffy. Nenajdeme jediný hit, snad ani jediný vyloženě zapamatovatelný moment. Po pozorném poslechu jsem schopná jmenovat dvě skladby, ze kterých se mi nedělá nevolno, totiž „Beside You“ a „The Right Side of My Mind“. Ale stejně znějí tak, že v dobách, kdy Queensrÿche za něco stáli, by to nedotáhly ani na bonusy. „Liquid Sky“ vyvolává na prvních pár poslechů pocit, že se v ní děje aspoň něco z toho starého dobrého progu, ale při bližším zkoumání akorát vyleze na povrch, že je stejně blbá, jako ten zbytek.
Vedle jednoduchosti a předvídatelnosti mě na tomhle albu irituje pár dalších věcí. Skladby mi prostě přijdou banální, odfláknuté, bez nápadu, navíc ještě víc zabité produkcí. Další věc jsou pitomé texty o lásce. Z obalu by člověk skoro věřil, že se kapela vrátí ke staré dobré technofobii a ona je to přitom taková sprostě klamavá reklama. Taky mě vytáčí ten příšerný zprasený pravopis v názvu „Wot Kinda Man“. Proč, proboha? A na vrch všeho je tu Tateův hlas, který kdysi přetékal emocemi a na tomhle albu zní naprosto bez zájmu, jako by předčítal návod k mikrovlnce. Samotná kvalita jeho vokálu je sice pořád to jediné, co drží tuhle desku trochu nad vodou, ale už to prostě nebylo ono.
Během následujích čtyř let, než došlo k vydání „Tribe“, byla kapela docela zaneprázdněná. Dostala příležitost koncertovat s Iron Maiden a v roce 2000 vydala výběrové album. Rockenfield a Gray spojili své síly pro vedlejší projekt Slave to the System a sólovku vydal i Tate. Došlo ale i na nepříjemnější věci. Spolupráce s Atlantic Record netrvala dlouho a v roce 2001 se kapela odporoučela k Sactuary Records. Nedlouho vydržela i spolupráce s kytaristou Grayem. Ten se balil v roce následujícím, když ho kapela vyhodila pro jeho osobní problémy.
Nebudu zastírat, že mě tohle album fakt hodně štve. Takže to vezmeme zkrátka. Tragický pád z trůnu jenom pokračoval. Tate (který převzal v kapele kormidlo) jasně ukázal, do jakých hudebních vod hodlá s touhle lodí plout, a já bych ho popravdě už radši ani nenásledovala. Protože i když tohle byla katastrofa, pořád to není to nejhorší, co mají Queensrÿche na kontě. Tak jo, je čas přestat tímhle materiálem otravovat moje sluchové vlny, pojďme radši dál.
|
