Každý umělec by ze své podstaty měl být aspoň trochu exhibicionista. Zpěvák italských Ushas Giorgio Lorito tuto charakteristiku (bavíme se o jeho hlasové ekvilibristice, o případných jiných formách mi není nic známo) splňuje beze zbytku. Když k tomu připočtete, že podobně nastavené to má se svým nástrojem i kytarista Fillipo Lunardi, je jasné, že tahle kapela zapasovat do nějakého nezáživného chlívku nepůjde. A aby do té jejich neortodoxnosti přibyl ještě nějaký střípek, Ushas se nás pokoušejí přesvědčit o tom, že italština je ideální jazyk (pokud jste se někdy klonili k tomu, že měkce zpěvná italština není pro rockovou muziku příliš dokonalá, zkuste, jak tvrdě a hrubě může znít v rukách Ushas, nejlépe třeba v uřvaně zemité „Sangue E Carne“) pro staromilský (někdy až dřevní, samozřejmě se současným zvukem a nábojem) hard rock.
Tato charakteristika platí pro většinu z deseti skladeb alba „Verso Est“. V praxi to znamená, že víc než na melodie se vsází na syrovou přímočarost, víc než na eleganci na důraz a víc než na precizní výkony (pozor, nezaměňovat s nějakou odfláknutou ledabylostí) na nespoutanost. Prakticky v každé ze skladeb dostane Lorito se svým přibroušeným hlasem dostatek prostoru pro napínání hlasivek do těch nejkrajnějších končin (a o tom, že to je zcela cílenou dominantou nahrávky svědčí i skutečnost, že když ztichne – pokud se tedy zrovna nepustí do svých divočin parťák Fillipo - Ushasům krapet klesne tlak), a když už máte pocit, že té jejich provokativní jedovatosti je víc než dost, doplní ho se svým nervním způsobem sólování Lunardi.
Těch pár výjimek, kdy Ushas rezignují na pichlavost, chytá barově začouzenou psychedelickou uvolněnost (i když samozřejmě i tady si Giorgio Lorito nějaký ten střípek na protažení hlasivek najde) a dokonce se jim v těchto poklidných chvílích, kdy nemají potřebu dráždit a provokovat, podaří na desku propašovat i hrst atmosféry.
Rozcuchané, špinavé a nervní, kašlající na jakoukoliv virtuozitu, líbivost, umělost či přehnanou nápaditost, Ushas prostě ten svůj živelný rockec hrnou hlava nehlava. Díky italštině neobvyklé, díky přetlaku energie nespoutané, díky individuálním výkonům živočišné. Neříkám, že bych měl potřebu italské Ušáky a jejich převážně exhibicionistické a kousavé „Verso Est“ poslouchat kdovíjak často, ale upřímnost, jedovatost a individualita se téhle desce upřít nedá.
|
