Po dlouhých čtyřech letech, kdy kapela patrně sbírala energii a inspiraci a otřepávala se ze dvou neúspěšných alb, byl na jaře 2003 čas nastoupit do studia a stvořit nástupce „Q2K“. Z Queensrÿche se dočasně stal kvartet, ale v dubnu toho roku byla oznámena překvapivá novinka. Pro nahrávání alba se ke kapele zpátky přidal její bývalý hlavní mozek Chris DeGarmo. Ačkoli v tu chvíli nebylo jasné, jestli jako stálý člen, nebo jako host, pro mnoho fanoušků to samozřejmě byla dobrá zpráva.
„Tribe“ spatřilo světlo světa v červnu, a stalo se prvním a zároveň posledním albem kapely u Sactuary Records. DeGarmo, který se skladatelsky podílel na celé polovině skladeb („Open“, „Desert Dance“, „Falling Behind“, „The Art of Life“ a „Doin´ Fine“), se nakonec nikdy ke kapele oficiálně nepřipojil a ani nebyl součástí následujícího turné. Ačkoli byl sám ochoten udělat oboje, nakonec do těchto plánů vstoupily nepřekonatelné rozbroje v Tatem, které byly ve studiu při nahrávání alba na denním pořádku. Říkám si, jak by asi kariéra Queensrÿche vypadala, kdyby zůstal, protože tohle album bylo oproti těm dvou předchozím hrůzám dost výrazné zlepšení.
Zdá se mi, že kvůli tomu, že „Tribe“ leží v diskografii obklopené tvůrčím bahnem, bývá poněkud ignorováno. Album sice nebylo vůbec komerčně úspěšné a rozhodně nemá na „klasické“ desky, ale faktem je, že oproti „Q2K“ je to prakticky hudební klenot. „Tribe“ považuji za nejlepší album druhé fáze Queensrÿche (myšleno od „Hear in the Now Frontier“ po „Dedicated to Chaos“), což z něj sice nedělá album vynikající, ale, řekněme, minimálně solidní. Aspoň se vám při jeho poslechu rozhodně nebude chtít zvracet, což se nedá říct o všech albech téhle éry.
Zmínila jsem, že se tu dají najít pozitiva. Tak především mimo skladby „Desert Dance“ jsou všechny ostatní poslouchatelné. Některé z nich by se dokonce podle mě neztratily ani na starých albech. Mezi ty kvalitní patří otvírák „Open“, procítěné balady „The Great Divine“ a „Rhythm of Hope“, zajímavě experimentální titulka „Tribe“, intenzivně rytmická „Blood“ nebo pohodová „Doin´ Fine“.  Celkově nejvíc z alba vystupují právě pomalé skladby. Tady ale zároveň narážíme na negativum alba. Těch pomalých a střednětempých skladeb je až příliš a při poslechu se album tak nějak slévá dohromady a chvílemi trochu nudí. Chybí moment překvapení nebo nějaká vyložená pecka, ze které by vám naskočila husí kůže. Co se týče Tateova hlasu, na albu se výrazně nedostává působivějších vokálních linek v refrénech a také začíná být pořádně slyšet, kam všude už svým rozsahem nedosáhne. Na druhou stranu se do jeho hlasu na chvíli vrátil ztracený emocionální projev.
Takže, „Tribe“ je ve výsledku trochu neprávem opomíjené album, které sice není žádným mistrovským dílem, ale příjemně se poslouchá a najde se na něm pár opravdu dobrých momentů. S těžkým srdcem ale musím říct, že tohle bylo opravdu první a poslední album druhé fáze vývoje kapely, které za něco stálo a v době svého vydání mohlo vyvolat plané naděje na návrat kvality. Za zmínku v téhle době ještě stojí turné, které kapela po vydání alba absolvovala po boku Dream Theater a Fates Warning, a ze kterého natočila DVD „The Art of Life“.
|
