Tytam jsou doby, kdy Zakk Wylde vtrhl jako uragán na scénu a hned svým debutovým zářezem, albem „No Rest For The Wicked“ od Ozzyho Osbournea, nastavil kytarové hře v rockové hudbě nové mantinely. Jenže to se psal rok 1988, Zakk byl jedenadvacetiletý mladíček, který kytaru ovládal lépe, než kdejaký ostřílený mazák. Dnes je Zakkovi o pětadvacet let více a jeho jméno je na hudební scéně veliký pojem. Aby také ne, kdy s Ozzym natočil taková alba jako „No More Tears“ a „Ozzmosis“, na něž vtiskl mohutný autorský a instrumentální podíl.
Je to už také patnáct let, co vede svou vlastní kapelu Black Label Society. Ta zpočátku působila jako čerstvý vítr v rockových vodách, ovšem postupem času jaksi přestala vykazovat známky byť nepatrného vývoje a Wylde ustrnul v dobách debutu „Sonic Brew“. Ten byl skutečně vynikající, o to nic. Ale v případě novinky „Catacombs Of The Black Vatican“ posloucháte už jeho deváté pokračování, které by klidně mohlo být druhé, třetí, dvacáté… A i když Zakk od minulé, čtyři roky staré desky „Order Of The Black“ vyměnil půlku obsazení (včetně dlouholetého kytarového parťáka Nicka Catanesea), z představovaného materiálu to vůbec znát není. Je totiž naprosto jasné, kdo je tady tím kohoutem na smetišti.
„Catacombs Of The Black Vatican“ obsahuje prakticky všechno, co byste od Black Label Society čekali. Shrnuto tedy do jedné věty: Pokud jste je měli rádi dosud, bude se vám tahle deska líbit. Pokud ne, určitě nebude ta, která vás k Wyldeově hudbě přivede. Novinka má v sobě všechny atributy, na které si posluchač u Black Label Society za ta léta zvykl. Dlouholeté hraní s Ozzym přece jen na Wyldeovi zanechalo nesmazatelnou stopu, proto novinka opět jede neomylně na zatěžkaných sabbathovských riffech, tempo skladeb nikam nepospíchá, staví se spíše na tvrdosti než rychlosti.
A když Wylde vytáhne grungeové nálady jako v úvodní, výborné „Fields Of Unforgiveness“, nic vás nemůže překvapit méně, protože jeho hra měla vždy do Seattlu blízko. Ona celá deska je produchnuta kapkou grungeové nálady, ovšem těžiště leží v siláckém hard rocku, neotesané hře hlavního protagonisty a jeho zpěvu, který leží na pomezí mezi Ozzym a Laynem Staleyem (ex-Alice in Chains).
Tuhle desku asi nemá smysl rozpitvávat do poslední noty. Drží při sobě jako celek (i když od výborné balady „Scars“ začíná trochu nudit) a přesně definuje to, co Black Label Society znamenají. Teď je na každém, jestli je to hodně nebo málo, protože ten moment překvapení místy až bolestně chybí.
|
