V roce 2009 kapela vydala další desku, od které jsem popravdě předem už nic nečekala. A to nejenom kvůli formě kapely, ale také kvůli samotnému tématu. Koncept má být o amerických vojácích, kteří zažili boje od 2. světové války dodnes. Především se pak soustředí na válku v Iráku. Tate kvůli tomu strávil několik let rozhovory s vojáky, v čele s jeho vlastím otcem, a sbíráním jejich osobních příběhů. No nezní vám to prostě extrémně americky?
Tak předně, naprosto nemám tušení, co na tomhle albu kapela nahrávala celých devět měsíců. Výsledek je dokonale uspávající a naprosto postrádající atmosféru a myšlenku, které se tak zoufale snažilo zachytit. Je to takové „rádoby koncepční“ album. Skladby k sobě nesedí, jsou nesmyslně rozkouskované a žánrově nestabilní a vzato kolem a kolem - s metalem mají společného jen málo. Pohled na vojáky je extrémně romantizovaný. Texty jsou melodramatické, ufňukané a hodně se staví na částech interview s vojáky. Celý tenhle pokus působí jednoduše trapně a ještě ke všemu utahaně, protože i kdyby kapela na album umístila jenom polovinu ze skladeb, které jsou v pomalém tempu, pořád by to bylo moc. A ke všemu navrch ten ohavný saxofon, což je nástroj, který prostě nemůžu vystát.
Už při otvíráku „Sliver“ je jasné, že tohle ani nestojí za poslech. Z repráků se na posluchače vyřine něco jako pokus o nu-metal, který je tak příšerný, že ani nemám slov. V dalších skladbách vás budou konstatně otravovat mluvené části a různé vojenské zvuky (helikoptéry, střelba...). Asi nejhorší jsou tyhle části v „If I Were King“ a „Unafraid“. Balady prakticky postrádají smysl, protože nedokážou vyvolat emoce. Zářným příkladem je „Home Again“, duet Tatea a jeho dcery Emily, který je o otci, který se z války vrací domů k rodině. To by mělo být dojemné, obzvlášť, když je to duet s dcerou, ale... prostě není.
No a Tateův vokální výkon je vlastně skoro smutný. Dost nechápu tu snahu zakrýt jeho snižující se rozsah divokými efekty, které dělají ze skladeb totální guláš. Naprosto jsem nepobrala „Unafraid“, kde se několikrát opakují části s podivně upravenými vokály a nebo „Hundred Miles Stare“, kam Tate nahrál několik vokálních tracků, které jsou navršeny na sebe, aby vytvořily harmonii. Je tedy docela smutné, že i po postprodukci tahle část zní mimo tón. Celé to pak korunuje už tradičně špatná produkce a popově znějící bicí. Vezmeme to zkrátka, tohle album je hudební blivajz přetékající odporně americkým klišé a já už ho nikdy nechci slyšet.
V obsazení kapely došlo po vydání k další změně na kytarovém postu. Poté, co byl Stone odejit, Wilton na albu nahrál oboje hlavní a doprovoné kytary. Následně byl přijat Parker Lundgren, který už přetím hrál na Tateově sólovém turné a shodou okolností měl v té době také vztah s Tateovou nevlastní dcerou Mirandou. Vedle klasického turné Queensrÿche v roce 2010 odehráli i pár speciálních koncertů pro americké vojáky na základnách v Iráku. Při jednom koncertu zažila kapela bombardování, ale navzdory prvním zprávám, které udávaly, že někdo z kapely byl zraněn, se nakonec ukázalo, že se naštěstí nikomu nic nestalo.
|
