Švédská kapela Avatar mě uchvátila před dvěma lety, kdy vydala desku „Black Waltz“. Tehdy už tito pánové měli za sebou tři plnohodnotná alba, která se však silně držela hranic göteborgského trojúhelníku (In Flames, At The Gates, Dark Tranquillity) a příliš nevybočovala nějakou větší zajímavostí. Až v roce 2012 se zrodila postava psychicky vyšinutého klauna z béčkových hororů a jistá temná bizarnost se odrazila i v hudební stránce. O tom, že pětici Švédů tahle forma sedla a pořád sluší, se nemá cenu v tuto chvíli příliš rozepisovat. Nicméně, pokud „černý valčík“ minul vaši maličkost (což by byla škoda), pak doufám, že číslo „Hail the Apocalypse“, spatřivší světlo světa v půli května 2014, bude tou nahrávkou, jež vás vtáhne do této severské manéže.
Otevírací skladba „Hail the Apocalypse“ dává dostatečně znát, že celá deska bude temně hravou záležitostí, plnou různých pocitů i dojmů. Na houpavý riff v polovině skladby navazuje vskutku čarovné tremolo, jež v třetí minutě přechází do tappingového sóla. Samozřejmě se to neobejde bez charakteristického Johanova chrapláku, jehož prostřednictvím vybízí k neodkladnému boji. Jak jinak než mezi námi pozemskými červy. „What I don´t know“ je, kromě téměř nepostřehnutelné návaznosti na první song, jasným důkazem, že k zábavnosti toho příliš nepotřebujete. Stačí do čtyř minut vměstnat „I don´t know, what I don´t know“, přidat k tomu dvě krátké sloky, několik zvuků od kolotočů a především švédský melodický death metal a na závěr skřípavé sólo. S „Death of Sound“ již připlouváme k závažnějším a ostřejším konceptům severského deathu. Strunné nástroje se hrubě zařezávají do kůže a konečně i Henrik se svými bubny dostává ve scénáři více prostoru. Eckerström je u mikrofonu ve vytržení, v jakém si ho pamatuji z minulé desky. Nutno ovšem podotknout, že „Death of Sound“ není pouze hrubou řežbou, ale jak mají Avatar ve zvyku, tak i zde se mění nálady. A to především v refrénu, který je citelně prosebným voláním po troše vody, že byste ji nejraději nalili skrze reproduktory až ke kapele. „Vultures Fly“ ve mně bohužel jako jeden z mála tracků vyvolává kolizi, protože mi ústřední melodií až příliš připomíná „Smells Like a Freakshow“ z předchozí desky „Black Waltz“. Co naplat, že melodický refrén je značně odlišný, když je stejně podobný zase jinému kousku. Podobné záležitosti vždycky zamrzí, důležité je, aby se nestávaly příliš často. První polovinu (a pro mou maličkost méně zajímavou) uzavírá až melancholií nasáklá „Bloody Angel“, která však nepojednává o zraněném andělu, nýbrž o špatném svědomí. Ozvěnou obestřené zpěvákovo zvolání „bloody angel“ nenechá člověka na pochybách, že i na jeho rukách ulpěla krev, ať v jakkoli metaforickém (či případně fyzickém) významu. Něžně znějící tóny prostřídané hrubými metalovými výpady opravdu dodávají pocit svědomí, bojujícího se sebou samým.
Jak jsem nakousnul, posledních pět skladeb „Hail the Apocalypse“ mi sedlo nejlépe. A přesně díky tomu, čeho si na Avatar tolik vážím. Začněme tedy s „Murderer“. Pamatujete si na dětské posměšné říkanky? Tak přesně tímto frázováním se pyšní jeden z nejchytlavějších songů alba. Jeho smrtící kytary v refrénu s přísným vokálem vyvolávají dojmy, že ten vrah, který má být upálen a na nějž se ukazuje, jste právě vy. Song plný výčitek jak jednotlivcům, tak obecně společnosti, střídá nukleární „Tsar Bomba“, která je jednou z nejtvrdších, ale také nejúčinnějších písní. Přiznávám se, že až asi na třetí poslech mi došlo, že tahle skladba je poněkud v jiném jazyce. Dosud nechápu, proč švédská kapela zpívající primárně anglicky sáhla po němčině. Ale je to dobře, němčina nijak nenarušuje strukturu písně, což se někdy stává. „Puppet Show“ je záležitost, která mě osobně asi nejvíc posadila. Naprosto bizarní, vtipná, roztomilá a přesto notně tmavě zabarvená skladba o loutkovém divadle dnešního světa. Směsice nejroztodivnějších zvuků cirkusů člověka rozhoupe, ač se to snaží zapírat sebevíc. S rostoucí délkou tohoto válu se stupňuje i napětí a gradace metalovější části. Tahle skladba je jedním z nejpřekvapivějších a nejpestřejších míst alba. Jenže jak to u Avatar bývá zvykem, není poslední. „Get In Line“ posluchače vrhá zpět do lajny melodického death metalu v pochodovém rytmu. Tahle přímočará záležitost má potenciál rozburcovat i posledního stydlivce na koncertě. Jen k tomu dostat příležitost. Je někomu povědomý název „Something in the Way“? Ano, tito Švédové si vzali do parády Nirvanu. Za sebe musím říct, že i přes vokálově lehce kolísající začátek je mi severská verze bližší a milejší nežli originál. Orchestrálně navoněné pozadí, hrubší zvuk kytar, sympatický Johanesův hlas s uvěřitelnou bolestí, který v závěru doplní black metalem nasmrádlé šestistrunky, jež si však ponechají dost melancholie, aby se posluchači zaryly pod kůži. Co víc si od podobné věci přát? Nakonec zbývá už jen „Tower“. Vždy se mi líbilo, když poslední píseň desky dávala znát, že se blíží konec. Tahle balada to plní na 100%, problém je však v tom, jak ji pochopit. Celé to zní, jako výpravný epos smutného námořníka, který se konečně vrací za svou milou. Pomalu se rozjíždějící skladba vyvrcholí v polovině opravdu velkolepým, ačkoli nepřehnaným, partem. Jenže, podíváte-li se na text, rázem člověk neví, zda je to opravdu o lásce nebo o majetnických tužbách nebo o čem vlastně. Proto bude lepší, když si to každý promyslí sám. Každopádně nad tím strávíte velmi příjemné chvíle po mnoha stránkách. Avatar vám totiž v závěru „Hail the Apocalypse“ v hlavě postaví velkou věž, do které vás uzavře a nepustí. Dlouho.
Uznávám, že jsem se o desce rozepsal poměrně dost. Kdo to nevydržel, doufám, že přeskočil na tento poslední odstavec, protože Avatar za to stojí. Deska „Hail the Apocalypse“ dál rozvíjí vizi, jež si Seveřané nastavili před dvěma lety s „Black Waltz“. Člověk se sice musí do této desky dostávat trochu déle, ale výsledek stojí za to. Neortodoxní pohled na způsob tvorby melodického deathu, do jehož struktur jsou zakomponovány opravdu prazvláštní až komediální prvky, přičemž si nechává stále temnou stránku. Všechno do sebe skvěle zapadá a nabízí posluchačům velmi pestrou paletu hudebních nálad. Lyrická stránka jde často úplně jinou cestou, což je další zvláštností kapely. Pokud máte rádi originální a neokoukané pohledy na hudební tvorbu, pak „Hail the Apocalypse“ jednoznačně nabízí manéž, která vás bude bavit ještě hodně dlouho. Nezbývá než si znovu desku pustit a věřit, že se cesty, kterou si Avatar vydláždili s posledními dvěma alby, budou držet ještě hodně dlouho. Jen aby si už také zahráli v českých klubech…
|
