O (ne)mrtvých jen dobře
Jít si za svým cílem je někdy složité, a pokud k tomu razíte určitý směr, chce to notnou dávku odhodlání, sílu čerpat inspiraci a porci skálopevné důvěry tomu, co děláte. Delegaci nemrtvých krvežíznivců ze slunné Itálie netřeba představovat. Kapela THEATRES DES VAMPIRES již 20 let vstává z rakví s neukojitelnou chutí hryzat v podobě temných vokálů, magických riffů a melodických pasáží, které nenechají nejednoho milovníka temné hudby v klidu. Svou tématikou jsou v metalovém světě zcela běžní a přesto neobyčejní. A jak je to možné?
Vampirismus totiž málokdy uznává kompromisy, buď autor zpracuje toto téma dobře a je výborné, nebo špatně a je kýčovité. Mnoho o tom mohou vyprávět filmová díla, kde je tento rozdíl občas silně patrný, ale krvežízniví divadelníci vědí, kdy udeřit, a tak jsem na pochybách, zda se mi někdy jejich tvorba zdála kýčovitá. Dlužno dodat, že být věrný jednomu tématu v tak kreativním světě, jako je muzika, je zcela jedinečné a byť nejsou jediní s touhou vytrvat a neustále svým fanouškům předhazovat jednu porci za druhou, nemohu než složit poklonu za energii a vervu, s níž se do své tvorby pustili a stále přicházejí s něčím novým. Zdá se, že nám tím připomínají, že toto téma je nevyčerpatelné, pokud se jej chopí mistr.
A zvedá se opona…
Když něco umírá, něco nového se rodí. V případě Theatres des Vampires toto pravidlo nebylo výjimkou. Po rozpadu kapely Sepolcrum v 90. letech spatřila temno světa kapela, která se měla již brzy stát průkopnickou smečkou. A tak s jasným cílem zplodili nový druh ražení a to „ vampiric metal“. Snahou mladých umělců v těchto končinách je jistě prosadit se a dát o sobě vědět, možná jedna z variant, která by odpovídala prvotnímu ražení kapely. Z počátku vampýři prosazovali styl symfonického black metalu, ale časem vytvořili svůj vlastní hudební celek smícháním několika přísad v podobě gotické, elektronické a klasické hudby. A elixír temně vzrušujících zážitků byl na světě.
Oním stvořitelem byl na počátku Alexander „Lord Vampyr“ a Roberth „Morgoth“. A již roku 1995 vydávají demo, které neslo určitou energii a proroctví bylo naplněno, slavilo veliké úspěchy a prodalo se velké množství kusů. Pak však zasáhla nenechavá ruka osudu a v témže roce odešla ze skupiny většina členů.
Last man standing
Blížila se chvíle, kdy mělo vyjít první album, čas kdy mohlo vše skončit, nebo jít svou cestou a toho si byl Alexandr velice dobře vědom. Nedbal okolností a rozhodl se nedopustit, aby dech smrti nově založené kapely nadobro ustal. Nahrál tedy první album „Vampyrisme, Necrophilie, Necrosadisme, Necrophagie“ takřka sám. Tento počin znamenal příval svěží krve do nemrtvých úst mnoha podobně smýšlejících, a tak byly řady doplněny v podobě Robertha a Fabiana „Necrose“.
Spisy v knihovně temna ukryté
Tři roky plynuly, jako krev v žilách a pro nemrtvou smečku nastal čas zrození dalšího alba, tentokrát pod názvem „The Vampire Chronicle“. Během práce na tomto albu do kapely přichází první nemrtvá kráska s ostrými zuby jménem Justine, která se chopila vokálu a kapela získala velice zajímavou hudební podobu, stále se nesoucí v libých tónech symfonického black metalu. Pro mě vévodí tomuto albu skladba „When the Wolves Cry“, která evokuje temnou atmosféru velice působivě, jako štětec nořící se do temných barev a na plátně naší mysli vykreslující obrazy celého příběhu. Vampýři se inspirují mnoha osobnostmi naší historie a světa literatury a tak v této skladbě nacházíme např. citace z díla H. P. Lovecrafta. Podoba kapely se formuje a rychlostí tryskající krve z tepny dosahuje na vyšší úroveň své tvorby.
Ostré zuby temné Macabrie
Po vydání alb „Bloody Lunatic Asylum“ (2001), „Suicide Vampire“ (2002), „Vampyrísme“ (2003) a „The (Un)Official History 1993-2003“, přichází album, které by do jisté míry mohlo evokovat jeden z pevně zakořeněných šlahounů snažení. Zrodil se zde nový svět jménem Macabrie, kde (ne)žijí pouze vampýři a skladby chytlavě popisují příběhy z těchto končin, lákají jako svůdná dívka milým pohledem a po přitisknutí předhazují posluchače do extází ostrým a pevným zubům nesmlouvavé hudby se znatelnými elektrickými rysy. Kostky jsou vrženy a krev tryská, jako úderná temnota snoubící se libozvučnými melodiemi na vlnách tajemna. Skladba, jež zde podle mého názoru dominuje, nese název „Lady in Black“.
Název často užívaný v hudební tvorbě. Zprvu jsem čekal jistý remake od kapely Uriah Heep, ale vampýři opět nezklamali svou originalitou a název byl jen promyšleně matoucí manévr. O to větší překvapení pak nastalo při poslechu této temně podané skladby, která v sobě ukrývá bolest, půvab, krásu a nebezpečí. Jako by se tyto vlastnosti zhmotnili do jediné postavy a tou je ona dáma v černém. Mrtvolně chladný vokál, vyprávějící příběh plný protikladů, které se občas prolínají v jeden celek, doplněn ladnou, avšak neméně nebezpečnou vlnou ženského hlasu dokonale vykresluje skladbu jako velice působivý celek.
In blood we lust
Vampýři se však pochopitelně nespokojili pouze s lokálním koncertováním a vydáváním desek. Italské rakve se již zdály těsné a tak ono pomyslné koňské spřežení táhnoucí pohřební vůz se rozjelo do světa. Mezi zajímavé události tohoto počinu bychom mohli jistě zařadit turné v roce 2003, kdy kapelu doprovázeli Christian Death a zároveň s jejich členem Valorem nahrávají album, kde byl mimo jiné jako host také Gian Pyres (ex Cradle of Filth). O rok později navštívili vampýři Londýn, právě v době, kdy se jediným ženským vokálem kapely stala rázná Sonya Scarlet. Dáma, v jejímž nitru se snoubí divokost, chtíč po krvi, plamen nespoutanosti a romantická duše, plující ve vlnách vánku v růžemi rozkvetlé zahradě po jarním dešti. Jako příklad vampýra, který v té krvavé honbě za kořistí stále vzpomíná na to, jaké to bylo někoho milovat. Téhož roku však zasáhla znovu ona ruka osudu a jen stěží lze říci, zda to bylo pohlazení či rána pod žebra. Z kapely odchází takřka její stvořitel, „Lord Vampyr“.
Sonya se tak stává přední členkou kapely a její „frontwoman“. A nutno dodat, že se svého úkolu jala opravdu bravurně. Někdy si při vystoupení rozřezávala žíly žiletkami a nechala kanout krev na své fanoušky, aby ji mohli pít. Tento krok ač velice revoluční, nesetkal se vždy s kladnou kritikou a tak roku 2005 tuto show zamítlo několik anglických klubů, neboť to bylo chápáno jako podněcování k sebevraždě, což v Anglii není v souladu se zákonem. V tomto roce však zároveň vychází deska s názvem „Pleasure and Pain“ a Sonya zde tvoří vokální linky a podílí se na většině z celkového konceptu.
Temně pojaté pasáže plné vášně a chtíče nesou jasný rukopis nové vládkyně smečky nemrtvých. Atmosféru dokresluje špetka vážné hudby a přenáší tak posluchače na zámecké sídlo vampýrské aristokracie. Ona brána, kterou již před časem kapela prošla, znamenala opustit black metalové pojetí a zároveň sáhnout k vlastnímu způsobu tvorby, který začíná být čím dál více patrný, a zdálo se, že pohár inspirace ještě z daleka nebude dopit. A to i přes to, že v roce 2006 odchází z kapely kytarista Robert Cufaro (alias Morgoth). Později je však nahrazen Stephanem Benfantem a řady jsou opět doplněny.
Touha nikdy neumírá
Z hlediska desek nahlédneme do doby, která se z hlubokého spánku probudila o dva roky později. Tento moment v nekonečné spirále času vzkřísila deska s názvem „Desire of Damnation“. Sonya Scarlet uchopila otěže pohřebního spřežení velice pevně a hodlá s ním přejet přes všechny překážky a jako důkaz předkládá tuto desku. Osobně v tom nevnímám celkové přizpůsobení se době, byť vampýr, který se zrodil řekněme před třemi stovkami let, těžko může svou tvář ukrývat pod rouškou naprostého distancování se novým podobám světa. Avšak tento počin zaujímá postoj mírnějšího pojetí a koncepčně se opírá o romantičtější události života. Na druhou stranu neztrácí na své razanci a chuť po čerstvé, teplé krvi ani z daleka nehasne. Občas se z vod touhy po něžném pohlazení vynořují temné stíny s ostrými tesáky, vyskakují nad hladinu a v určitých pasážích se znovu noří do hlubin toužebného moře. Jako dávnověký, zdobný klíč, otevírá desku Mozartovo requiem, a když přistoupíte na konec sklepní chodby, z temnoty vyplouvá „Never Again“. Skladba, která svou koncepcí spojuje mírné a toužebné pojetí se záchvěvy důrazu. Celkově je v této tvorbě znát mnoho nových přísad, které však pospolu dokonale drží a tvoří propojení romantické touhy a chtíče.
Z hlubin černé duše
Roku 2008 vzniká album, které svou koncepcí znamená vyšší stupeň vývoje, jenž před několika lety v kapele vznikl. „Anima Noir“ (černá duše) otevírá zdobně kovanou bránu zámeckého paláce za jasné noci a provádí posluchače nádvořím zalitým ve světle měsíce. Z tmavých koutů vyplouvají pasáže procítěné touhou a pocitem lásky. Stále zde spolu tančí podmanivý chtíč a láskyplná touha po polibcích, vznešenost je novým přílivem, zaplavujícím koncepci alba a podává tak svědectví o tom, že jedním z nejsilnějších záhrobních pocitů zůstává láska. Jako potemnělá zdobná komnata s nachovými závěsy, kde u okna stojí dáma v černých krajkových šatech, vyhlížejíc svého milého. Svícny hoří a na honosnou zeď vrhají stíny, ticho promlouvá k temnotě a občas z této na první pohled monotónní pasáže vyšlehne záblesk rozbouřené oblohy, znázorňující jistou divokost, která se zahnat nenechá.
Ve jménu luny
Mořský příboj bičuje pobřeží a vlny se střetávají s pevným skaliskem, oblohu oblékla noc do temného hávu a zvedající se vítr věští brzkou bouři, vůně moře pluje vzduchem a něžně hladí plamínky svíček, osvětlující komnaty letního sídla. Takový obraz vykresluje deska „Moonlight Waltz“. Psal se rok 2011 a vampýři právě vpustili do světa materiál, který svou propracovaností upevnil vědomí toho pomyslného vstávání z hrobu méně uznávaného undergroundového pojetí v probuzení a pozvolný výstup na vrchol dosavadní tvorby. Album, kde hostovalo mnoho hudebních osobností, např. Luca Bellanova, Snowy Shaw (Therion, Mercyful Fate, Notre Dame) nebo Eva Breznikar (Laibach). Tento počin sklidil ohromný úspěch a dovolím si tvrdit, že deska nese skutečně mistrný rukopis zúčastněných umělců. Vybrat jednu nejpovedenější skladbu je velice těžké, ne-li zcela nemožné, neboť většina skladeb nese vlastní pojetí. Avšak uvedu zde skladbu, která si mě získala svou originalitou v podobě textu plného chtíče a důrazu na beznaděj a přesto melodicky ladně odvádějící pozornost v prvé chvíli do jiných koutů umělcovi duše. Skladba nese název „Sangue“ (z italštiny krev) a troufám si říci, že svou nespoutaností vykukuje na albu, jako nejvyšší věž razantnějšího pojetí, alespoň co do textu skladby, byť např. taková „Le Grand Guignol“ nezůstává pozadu.
K celkovému hodnocení mohu dodat, že kapela prošla významný vývojem z hlediska koncepce, ale nikdy nevybočila z vyšlapaných stop svého tématu, kterému je věrna velice dlouho, ač pravdou je, že věčnost je skutečně dlouhá doba. Nezbývá, než očekávat, s čím přijde smečka krvežíznivců příště, ale něco mi napovídá, že svou pílí a smyslem pro originalitu, byť v daném tématu, nezklamou ani příště.
|
