Potemnělí Řekové SadDolls se od svého revivalového startu před osmi lety docela vypracovali, díky čemuž v letošním roce vydávají svoje třetí album. Stále se inspirují u kapel jako Sisters Of Mercy, To Die For či The 69 Eyes (sem tam i ocásek Depeche Mode se objeví) a vůbec to nedělají blbě. Škoda jen, že oproti těm zmíněným kolegům mají slabší kapacitu plic, takže jim s blížícím se koncem desky rapidně dochází dech. A tak jejich aktuální náhrobní mejdan chytá komplex klasického asfaltového elpíčka – jednu stranu budete mít sjetou až na dřeň a nebudete jí moci vyhnat z hlavy, druhá bude jen tak nějak lehce ošolíchaná a když vám z ní zůstane v závitech aspoň jeden motiv, bude dobře.
Jistotou pro celé album je hluboký vokál George Downloveda, který svým nepříliš ohebným, ale o to charismatičtějším způsobem evokuje Andrewa Eldritche, tomu napomáhá (v některých kouscích) podobný rukopis skladeb, potemnělá atmosféra, i strojově šlapající rytmika. Georgovi vypomáhají i dva hosté (Skinny Disco z Deathstars a Joanna David) – o tom, jak tato spolupráce dopadá, nejsnáz vypovídá fakt, na které straně potencionální desky se skladby s hosty nacházejí.
Pomyslná strana A je naprostá tutovka. Počínaje úvodním výrazně klávesovým (ostatně, to je další základní rys téhle desky) intrem „Rave To The Grave“, které dokonale charakterizuje zasmušile melodickou atmosféru alba. V podstatě razantně taneční muzika s chytlavými a zapamatovatelnými refrény (budeme-li vypočítávat ty nejsilnější, tak vyjma zlenivělé „Bleed Sister Bleed“ sem lze napasovat komplet vše s pořadovým číslem menším než 7), prim pak hraje elektro-gotika s halucinogenními klapkami a dokonale uskřehotanými vokály v „Terminate Me“ (ano, právě v téhle skladbě se objevuje Skinny Disco) a bezprostřední projasněná romantika „Suicide Girl“ s plíživě jedovatým vokálem.
S vláčnou „The Last Valentine“ (a tady poprvé zazní Joanna David) se deska začíná lámat. Elektro-gotické pohupování sice sází na emoce, ale bez předchozí pichlavosti a dynamiky to začíná ztrácet jiskru, která s těžkopádnou „Creeping Skies“ vyhasne, aby znovu – aspoň na chvíli – plně zaplála s „You Make Me Feel Like Nothing“ (zase oživení se ženským vokálem). V ostatních kouscích druhé půlky alba je to jen takové podoutnávání.
Jestli to zvadnutí druhé poloviny alba je jen zdánlivé v důsledku úžasně silného úvodu, anebo skutečné zásluhou vyčichnutí nápadů i atmosféry, posuďte sami (za sebe říkám odpověď a) je –bohužel - správně). Takže celkové hodnocení je kompromisem tohoto nádherně temného dne a zbytečně příliš projasněné noci SadDolls.
|
