Cacumen zůstali v kontaktu se svým bývalým klávesákem Hannsem Schmidt-Thiessenem a tak jeho producentských služeb i nahrávacího studia (důležitou roli prý hrála především finanční dostupnost) využili hned v následujícím roce po vydání svého debutu k nahrávání následovníka, který v roce 1983 vyšel pod názvem „Bad Widow“. Tahle deska se pojí se dvěma změnami – ta první, personální, totiž skutečnost, že u čtyř strun se objevil Robert Prskalowicz, nebyla až tak hmatatelná. Zato ta druhá silně práskla přes uši – Cacumen důkladně opracovali a nablýskali ten už minule položený základ, ožili, dospěli a jsou mnohem přesvědčivější.
O tom je především první polovina téhle kolekce. Fantastický otvírák „Ain´t Got No Woman“ (fanoušci Bonfire, pokud tuhle skladbu snad ještě neznáte, koukejte to urychleně napravit!) s výbornou melodickou skluzavkou, skvěle kousavými kytarami a nabroušeným zpěvem, živou rytmikou, který má v sobě víc života, šťávy, švihu, energie i vnitřního napětí, než celá předchozí deska dohromady. Z titulní šlapavky „Bad Widow“ už kouká ta americky refrénově skandovatelná přitažlivost (i když tuhle schopnost ještě duo Lessmann – Ziller dokáže vylepšit), z tklivě emotivní kytary, líně procítěného zpěvu a stupňovaného napětí v „Games Of Loneliness“ už začíná víc než vykukovat přesvědčivá chlapácká plačtivost (pokud si vzpomenete na „Make Me Feel“, ničemu se nebudu divit) a ve zpěvné „Broken Man“ dostane prostor ta typicky přitažlivá jednoduchost, špetka dramatu, hrst finální divokosti a bezchybná kombinace lehkosti a štiplavého nářezu.
Od syrovější „Too Old To Rock“ se začínají prolínat vzpomínky na naivnější začátky (nejsilnější asi v “Tonight“, či v rock´n´rolovce „I´m Gonna Make It Someday“) s aktuálně vzrůstající formou (příjemně dramatická „Strong Desire“), deska sice rozhodně neztratí svůj vydařený šmak, ale ten náboj z první poloviny prostě neudrží.
Porozhlédnete-li se po internetu, zjistíte, že Cacumen se svojí diskografií docela motají statistikům hlavy. Jejich druhé album bývá někde označováno jako poslední plnohodnotné řadové album kapely, jinde je tímto titulem označována deska „Down To Hell“, která vyšla v následujícím roce. Ať tak nebo tak, „Bad Widow“ skvěle představila potenciál, který v Cacumen dozrál a už na téhle desce jsou skladby, u kterých si klidně dokážu představit, že by je Claus Lesmmann a Hans Ziller použili v Bonfire.
|
