Že přerod Cacumen do Bonfire byl skutečně víceméně jen kosmetickou úpravou, nejlépe vypovídá deska „Down To Hell“ (někde označována jako EP, někde jako poslední řadové album Cacumen, sám Claus Lessmann se v jednom z rozhovorů vyjadřoval na adresu Cacumen pouze o dvou řadových albech, nicméně v reedici z roku 2004, vydané u LZ Records – tedy vydavatelství Lessmann–Ziller - je označována jako „The Early Days Part III“). „Down To Hell“ vyšlo původně v roce 1984 skutečně jako čtyřskladbové EP a navíc pod názvem „Longing For You“. Čtyři skladby z „Down To Hell“ (tři, které Cacumen původně pominuli na „Longing For You“, a titulní „Touha“) se (tu s většími, tu s menšími změnami) objevily na debutovém albu Bonfire „Don´t Touch The Light“. A to je hlavní důvod k tomu, aby kořeny „z vrcholků hor“ (zhruba tak by se dal přeložit výraz Cacumen“) byly dopodrobna připomenuty v příběhu kapely Bonfire.
Ale zatím jsme ještě stále v roce 1984, Cacumen ještě stále fungují ve své „nejslavnější“ sestavě, tedy s rytmikou Prskalowicz-Forstner a vydávají svoje nejpodařenější album „Down To Hell“, na kterém hodně povedeným způsobem pilují svůj typický rukopis i svá typická poznávací znamení. Docela by mě zajímal klíč, dle kterého kluci o dva roky později sestavovali playlist pro debutové album Bonfire a proč sáhli zrovna po těch skladbách, po kterých sáhli. „Down To Hell“ je totiž vyrovnaná kolekce a ani jedna z těch „pozapomenutých“ by se neztratila ani v nových barvách (odpovědí je nejspíš známá otázka, co bylo dřív, zda vejce nebo slepice…).
Typický zástupce osmdesátek s lehoulince líným zadkem (což vůbec není na škodu) „Woman“ v sobě má tu tolikrát využitou kombinaci snadné přístupnosti a rockové kousavosti s tradičním chytlavě skandovatelným refrén a dokonale demonstruje to, proč se v souvislosti s tvorbou Cacumen (i Bonfire) tolikrát diskutovalo o spřízněnosti se Scorpions. Titulní energická „Down To Hell“ (skvěle vystihující název skladby) se štiplavým riffem, syrovou přímočarostí klouzající do slastné melodiky i s praktickou ukázkou vyšponovatelnosti Lessmannových hlasivek je asi nejdivočejším zástupcem alba a z vláčné „The Day Before“ naplno čpí chlapácká tklivost (se škorpióním ocáskem) díky kombinaci neskutečně emotivního zpěvu a sympaticky přibroušených kytar. Na zbývající čtveřici (patří k tomu silnějšímu z excelentního debutu Bonfire), si posvítíme ještě v dalším kole, a tak jen připomínám, že nejsilnější balada v dějinách kapely se na téhle desce jmenuje „I Still Need You“ (po „vypucování“ z ní bude „You Make Me Feel“). A jen pro úplnost - na reedici z roku 2004 Lessmann a Ziller přihodili ještě neotesanou „Night To Rock“ a dva živé záznamy.
A tím začal zvonit pro Cacumen umíráček. Stál za ním podpis smlouvy s BMG, který nejdřív přinesl změnu v sestavě, ve které se objevil basák Joerg Deisinger (k naznačení toho, jak bouřlivý vývoj probíhal v Bonfire stojí za to si připomenout, že od okamžiku, kdy tenhle maník bude –byť jen na okamžik - šéfem kapely a služebně nejstarším členem Bonfire, nás dělí pouhých asi sedm let) a bicmen Dominik Hülshorst, pak došlo na změnu image a ve finále i na změnu názvu s cílem zvýšit prestiž obchodní značky. Těžko dnes soudit, jestli by svého úspěchu kluci nedosáhli i jako Cacumen. Faktem zůstává, že co se obchodních úspěchů a nárustu popularity týká, následující čtyři roky mohly dát managementu plně za pravdu.
|
