Dva roky práce nechala tahle dánská čtveřice na přípravách následovníka předchozího eponymního alba. Vydání „Horizons“ bylo původně naplánováno už na minulý rok a sama kapela omlouvá zpoždění tím, že jsou šílení perfekcionisté. Po poslechu desky to pánům opravdu věřím a rozhodně se nebojím říct, že se vyplatilo čekat. Pokud jste ještě s Anubis Gate neměli tu čest a líbí se vám ona poněkud chladnější a strojovější odnož melodického progu ve stylu Threshold nebo Andromeda, s jistou můžu tvrdit, že s touhle bandou neprohloupíte.
Anubis Gate totiž nejsou žádní začátečníci. Jejich diskografie už pár titulů skýtá a do srdcí znalejších progových fandů se zapsali především geniální deskou „Andromeda Unchained“. Stejně ale zůstávají jednou z nesmyslně podceňovaných kapel (ostatně jako dvě výše jmenované), ačkoli jsou přesně tím typem kapely, která je nejen přehlídkou brilantního muzikantství, ale zároveň má v krvi přirozené propojování složitých hudebních konstrukcí a zajímavých melodií. Frontman Henrik Fevre má možná trochu netypickou barvu hlasu a jeho vokál je mírně vypjatý, ale nakonec to do celkového vyznění skladeb sedí perfektně.
Horizonty pod nádherně křehkým obalem skrývají hudební zážitek, ve kterém je každá nota přesně tam, kde má být. Anubis Gate nemají v diskografii jediné slabé místo a ani tentokrát se žádné uklouznutí nekoná. Už úvodní pecka „Destined to Remeber“ v podstatě shrnuje vše, co je na téhle desce správně. Složitá struktura písně s mnoha zvraty je protkaná nápady a v refrénu vynesena do nového rozměru klenutou melodií. Tihle pánové moc dobře ví, co dělají. Jejich hudba působí komplexně, když je třeba, umí zatlačit na pilu, umí zvolnit a zjemnit, když chtějí nechat vyniknout emoce a díky chytlavým riffům a zmíněným melodiím nám netradičním způsobem servírují v podstatě chytlavé skladby. Občas je v oné složité struktuře zapletena v podstatě jednoduchá melodie, jako například v „Airways“. Ta zároveň zastupuje pohodovější skladby, proti kterým  stojí ty tvrdší a intenzivní („Revolution Come Undone“ nebo „Hear My Call!“). Při vyjmenování povedených písní opravdu nevím, po čem sáhnout nejdřív. Je tu nádherná piánem proložená „Breach of Faith“, emotivní „Mindlessness“, křehká závěrečná „Erasure" nebo dlouhý opus „A Dream Within a Dream“. Celá deska pak působí výjimečně propracovaně a promyšleně do posledního detailu.
Anubis Gate drží opravdu vysoký standard a jako každou předcházející deskou se i touhle hlasitě hlásí o pozornost. Ačkoli novince do největšího díla kapely „Andromeda Unchained“ něco chybí, je to opravdu jenom malý kousíček. A mně nezbývá než doufat, že oné pozornosti se kapele konečně zaslouženě dostane. Ale vzhledem k tomu, že tohle není konzumní věc na jeden poslech, tak o tom docela silně pochybuji. Škoda, protože jsou ve svém žánru jedním ze skutečných klenotů.
|
