Před necelými pěti lety si v italském Milánu vzal bicmen Massimo „The Maxx“ Pianta do hlavy, že rozběhne kapelu, která se bude věnovat tvorbě originálního symfonicko-epického metalu. O tom, že se mu tento cíl podařilo splnit (nebo alespoň dotáhnout k nějakému výsledku), svědčí letos vydané album „Midgard“. Že to asi nebyla cesta jednoduchá, mluví například to, že finální podoba tohoto alba uzrála již v roce 2012, a než se jej podařilo letos přivést na světlo bóží, lovili Holy Shire v pěveckých vodách až na druhém konci světa v Argentině. S odpovědí na otázku, zda tohle úsilí a čekání stálo za to, vás nebudu napínat, i když až tak úplně jednoznačná není – je to takové lehce váhavé „ale jóóó…“
A přitom Holy Shire mají potenciál pro to být v rámci svého žánru (aspoň trochu) originální – především díky nepříliš tradiční vokální „kooperaci“ a pak také díky příjemné flétně vonící romantikou i decentní folkovinou (nemluvě o tom, že nahňoucat na pódium osm muzikantů taky nebývá zrovna standard). Zádrhelem však může být skutečnost, že avizovaná epičnost je celkem neprůbojná a symfoničnost víc než decentní. „Midgard“ je díky tomu takovým převážně zasněným pohádkovým pohupováním, u kterého spíš než srdeční zástava z přemíry vzrušení vás přepadne mírná lenivá ospalost.
Může za to prakticky vytrvale vláčné tempo, ve kterém ty zlehounka kovově tvářící se kytary a bicí (je to takový neposedně sladký odér, známý třeba od Edenbridge) nemají dostatek síly zabouřit, ty poměrně chytlavé a příjemné melodie sice mají možnost vyniknout, ale nestrhnou, a romantická flétna, která mohla být hlavní zbraní, sice pozornost přitáhne, ale celé tohle sladké představení ještě navrch pocukruje. A tak to zásadní dobrodružné dění je třeba hledat u mikrofonu, kde doporučuji zvýšit pozornost. Jinak by se vám totiž mohlo stát (a zdaleka byste nebyli jediní), že si pod tím étericky křehkým ženským vokálem a jeho maskuliním (v mírné podobě) protějškem představíte dvě osoby. Chyba lávky, oba hlasy má na starosti divoženka Aeon (klobouk dolů před barevností jejího hrdélka!), které s operními výškami pomáhá již zmíněná Jihoameričanka La Sisiki.
Asi je to celé o vyčerpatelnosti té snově křehké nálady desky, vždyť úvodní „Bewitched (My Words Are Power“ a následující „Winter Is Coming“ (no jasně, když symfonika a výpravnost, tak asociace na „Hra o trůny“ je ideální téma) určitě nudit nebudou. Tedy, on nebude nudit ani ten zbytek, jen splyne do jakési líbivé neprůbojnosti s absencí drápů. A tak může být „Midgard“ jakýmsi lízáním čokolády přes alobal. Chtělo by to důkladně rozbalit, milí Holy Shire! Takhle bude finální rezultát mluvit o sice líbivé, ale opatrné, decentní desce, prakticky prosté vzrušení. Hodnej metálek.
|
