Dvanáctý ročník vizovického festivalu Masters of Rock byl pro mě výjimečný hned v několika směrech. Zaprvé se jednalo o mou jubilejní pátou návštěvu. Některé interprety jsem proto na Ronnie James Dio Stage neviděl poprvé. Zadruhé se pořadatelům podařilo přilákat velkého headlinera, kterého čekal málokdo. A za třetí - atmosféra! Ta byla z mého pohledu v porovnáni s předešlým ročníkem daleko bouřlivější (za což jistě může i početnější obecenstvo). Zde jsou dojmy a fotky našeho redaktorského týmu z prvního dne.

Festival otevírala česká legenda Kreyson. Ta po celou dobu hrála s obrovským nadšením a optimismem. Aby taky ne, měla co slavit. Za svoje poslední album „Návrat krále“ totiž obdržela zlatou desku, a to rovnou z rukou Michaela Sweeta, frontmana kapely Stryper. Začátek čtyřdenního maratonu tak začal úplně ideálně – hezky česky a energicky!
František Šafr: Dvanáctý ročník zahájili tuzemští Kreyson a za sebe musím říci, že mě mile překvapili. Zpěvák Ladislav Křížek byl ve skvělé formě a zbytek sestavy mu zdatně držel záda. Je jen škoda, že se kluci od začátku reunionu prezentují stále stejnými hity z minulosti. Co takhle oprášit „Zákon džungle“, „Kriminál“, „Právě teď“ nebo „Good Luck“?

To Serenity byli v pozici černého koně. Ve Vizovicích se představili úplně poprvé, z počtu fanoušků před pódiem však bylo patrné, že to nebude naposled. Výkon kapely tomu také odpovídal. Rakušáci odehráli strhující koncert, na který budu dlouho vzpomínat. Asi největší zásluhu na tom má charismatický frontman Georg Neuhauser, který zpíval krásně čistě a bez sebemenšího zaváhání. Podobně si počínala i zpěvačka Clémentine Delauney, která byť dostává daleko méně prostoru, Georga perfektně doplňuje. Důkazem toho jsou skladby „The Chevalier“, která upoutá svou gradující atmosférou, či „Legacy of Tudors“, jež ohromí zejména svým chytlavým refrénem. Škoda tak jen toho, že Serenity nedostali o trochu atraktivnější čas. Kvalitu na to rozhodně mají! Jen tak dál …
Ray: Kvůli zmatkům s ubytováním pro mě festival začal v polovině setu Serenity. Moc mě mrzelo, že jsem vystoupení nestihla celé, když jsem je naposled viděla v klubu, potvrdili mi, že na živo mě baví stejně jako z desek. Alespoň druhou polovinu jsem si tedy náležitě vychutnala a při mém oblíbeném duetu „Serenade of Flames“ jsem dokonce téměř utírala slzu.

Bláznivá formace Russkaja má prý představovat kombinaci ska, polky, thrash metalu, world music a Franka Zappy. Upřímně řečeno, chudák Frank! Kapela sice má dostatečně velké hudební schopnosti i smysl pro humor a výstřednost, chybí jí však vkus a duchaplnost. Chcete si ale pořádně zaskákat, zatancovat a o hudbě ani tak moc nepřemýšlet? V tom případě jděte na Russkaju.

Axxis jsou tak trochu jistotou. Jejich show je vždy zábavná, chytlavá i energická. Chybí mi ale moment překvapení, něco opravdu nečekaného! Takhle to je „jen“ povedená power metalová jízda, která nikdy neurazí, nikdy ale ani moc nenadchne. Scénář koncertu byl tak trochu předvídatelný – rychlý rozjezd, hity, čtení českého textu z papíru, hity, zapojení náhodné fanynky z publika a vygradovaný konec. Zkrátka příjemné, ale nic co by vás zvedlo ze židle (pokud teda zrovna Axxis nevidíte poprvé).

Airbourne vás také nebudou šokovat nějakými experimenty. Australané sází na přímočarý a hlasitý rock’n’roll á la AC/DC a v minulosti již potvrdili, že to umí s minimálně stejnou energií jako jejich starší a slavnější kolegové. Ani letos tomu nebylo jinak. Airbourne navázali na své loňské vystoupení na Metalfestu a opět nenechali nikoho chladným. Leader kapely Joel O'Keeffe tradičně zářil ze všech nejvíce. Na pódiu byl k nezastavení a ani fanoušky nenechal na chvíli v klidu. Skladby „Too Much, Too Young, Too Fast“ či „Runnin‘ Wild“ se navíc již staly osvědčenými hity, na které musí pařit každý pravý rocker. Ať žije rock’n’roll!
František Šafr: Australští Airbourne by mě určitě velmi potěšili, pokud by měli alespoň o něco málo sníženou hlasitost zvuku. To, co vycházelo z beden, mi totiž ničilo uši. Kapela však dala do svého vystoupení vše a přišlo mi, že jsem byl jediný, kdo trpěl.

Vrchol prvního dne nás čekal v podobě progmetalové legendy Dream Theater, kolem které se ještě před samotným koncertem rozjela celkem zajímavá diskuze. Patří podobně komplikovaná hudba na velké festivaly? Nebudou jejich dlouhé skladby nudit? Odpovědi budou jistě různé, ale určitě se všichni shodneme na tom, že co se týče hudebních schopností, Dream Theater nemají konkurenci. A to mi na pozici headlinera stačí. Podle mě byly navíc všechny ty obavy zbytečné. Takové HUDEBNÍ představení totiž Vizovice ještě nezažily. Je pravda, že kapela nedávala najevo žádné velké emoce (kvůli čemuž mohla působit i trochu strojově), slyšet však takovou hudební pestrost a genialitu se nepoštěstí každý den. Ze všech členů se tak nejméně ujal asi zpěvák James LaBrie. Špatný výkon však rozhodně nepředvedl, jde spíše o obecný pohled na jeho působení v kapele. Mým uším totiž více než zpěv lahodí právě ony instrumentální orgie, které někdy až hraničí s jakousi složitou matematikou. Nesrozumitelné? Možná ano, ale stačí trpělivost a zážitek zaručuji! Setlist byl sestaven jak z novějších věcích, tak i ze starší tvorby. Chybět samozřejmě nemohla hitovka „Pull Me Under“, mě ale nejvíce potěšila balada „Lifting Shadows off a Dream“ či hutnější skladba „The Mirror“. Pokud se prog bude „Masterů“ držet i v budoucnu, nebudu mít nic proti. Takže milí pořadatelé, příště bych prosil Opeth.
František Šafr: Hlavní tahák letošního ročníku měli být Dream Theater. Jejich show byla profesionální, ale ve mně bohužel nezanechali žádný výrazný dojem a přiznám se, že druhou polovinu jejich vystoupení jsem strávil popíjením Radka.
Ray: Z Dream Theater jsem popravdě velmi rozpolcená. Naprosto souhlasím s Mikkou, co se týče instrumentální části, tam naprosto není pochyb o jejich genialitě. Bohužel já ale zpěv poslouchám pozorně a pan LaBrie to zbytku poněkud kazil. Naprosto skvěle vyzněla například „Along for the Ride“, když se držel hlasově nízko, ale na druhou stranu v největším hitu kapely „Pull Me Under“ to tahalo za uši. Jako přehlídka hudebního mistrovství to ale jinak bylo naprosto geniální.

I thrash metal měl své zastoupení hned první den, a to rovnou ve své největší kvalitě. Veteráni Anthrax potvrdili svoji pověst naprosto profesionálním výkonem, který v mých očích zastínil i třeba takové Megadeth. Byla to zkrátka show, která nenudila a která měla tah na branku. Kromě vlastní tvorby (kdy největší prostor dostala slavná deska „Among The Living“) v ten den slavily úspěch i slavné covery, z nich jmenuje alespoň „T.N.T:“ od AC/DC.