True Epic Hero Metal. To je téma, o kterém budeme dneska hovořit. Ano, je to kapitola prakticky jen pro pravověrné, neb ti, kterým se při otevření této (zpravidla klišovité) škatulky ježí chlupy už jen z principu, hru na hrdiny nejspíš odmítnou, i kdyby se v ní všichni akční rekové přetrhli. A i když Řekové Battleroar (ostatně už samotný název kapely jasně deklaruje, na jakémže poli tahle kapela operuje) mají pro tento žánr v rukou jednu ne příliš tradiční zbraň (housle, díky kterým do své hudby snadno propašují střípky folkoviny), jejich bojový styl do zmíněné škatulky zapadá prakticky na milimetry. Takže vy nevěřící, kteří se na tuhle válečnou výpravu vydáte s námi, ne abyste ve finále, až budeme utírat krev válečným legendám, tvrdili, že jsem vás nevaroval…
Pokud měli Battleroar místo, do kterého se v minulosti jejich protivníci s oblibou trefovali, byl to post zpěváka. Od vydání třetího alba „To Death And Beyond…“ uplynulo letos šest let a v tomhle období proběhl (nejen) na zmíněném postu docela důkladný personální kolotoč, při kterém Battleroar hledali, až našli a naverbovali do svých řad křiklouna Gerrita Mutze (mj. Sacred Steel, Dawn Of Victory), který k pompézně heroickému stylu kapely sedí moc dobře. A když k tomu připočtete atmosférické ataky, i fakt, že tihle věrní spolubojovníci Manowar, Wotan, Virgin Steele či Domine svoje řemeslo (hráčské i psavecké) mají spolehlivě zmáknuté, nemůže z toho vylézt špatná válečnická deska.
Když se po úvodním poetickém „Stormgiven“ s akustickou kytarou a dominantním smyčcem, které díky jeho délce nelze až tak snadno považovat za klasické intro, vrátí Battleroar k téhle příjemně kolébavé náladě (aspoň na chvíli) hned ve třetím kousku kolekce, systematicky se o ní průběžně otírají, aby do ní ve finále opět naplno vklouzli, říkáte si, že kluci trochu klamou tělem. Obzvlášť, když se k tomu přidá i skutečnost, že se do útoku neženou nijak bezhlavě, jejich bojová strategie není kdovíjaké bezhlavé útočení, spíš rozvážný taktický boj, založený na melodičnosti a výpravnosti, chytlavých riffech a vzdušně heroickém vokálním projevu. Protne-li se tahle kombinace v ideální formě, vyleze z toho nekomplikovaná, téměř vlezlá hitovka (pozor, to je pochvala) „Immortal Chariot“ v duchu mladých Manowar (ve vzduchu je cítit aróma sepraných džísek, dlouhých mařen i rytmicky pulsujících vztyčených pěstí). Že do svých písní umí nacpat pořádnou dávku testosteronu deklarují Battleroar v „The Swords Are Drawn“, kde se střetávají nálady Manowar a Sabaton,
že i jejich těžká jízda v sobě má dostatek síly demonstrují v plíživé „The Curse Of Medea“, ve které popichující housle čpí šantánovostí a těžkopádnost skladby v závěru díky zrychlení chytne parádně jedovatou slinu a že jim není vzdálená ani heroická pompéznost suverénně předvádí ve sborovce „Valkyries Above Us“.
Atmosféra. Battleroar s ní umí pracovat a díky tomu jim lze kdejaké to klišé a sem tam zbytečně protahovanou skladbu snadno prominout. Deska, která zapálené válečníky musí dosyta uspokojit a ty nejméně militantní (já vás varoval!) by nemusela ani otravovat, ani pohoršovat. Vydařená bitva!
|
