Letos na festivalu Masters of Rock opět probíhalo sčítání metalistů. Trochu mě to vedlo k myšlence, jak by to asi celé dopadlo, kdyby se do této statistiky počítala trička všech fanoušků. Pokud bychom vzali v potaz jen ty interprety, kteří se na „Masterech“ letos objevili, který z nich by asi tak zvítězil? Bez delšího přemýšlení bych jistě vsadil na Sabaton. Jméno švédské hvězdy na mě koukalo snad ze všech stran. Kromě triček jsem zahlédl třeba i placky, kraťasy nebo dokonce nálepky na auto. Jak jsem psal v reportu na páteční den, je to tak trochu mánie. Z mého pozorováni na tom špatně nebyli ani němečtí Helloween či američtí Dream Theater. Dále se nám poměrně slušně rozmnožila i Epica nebo Arch Enemy, zapomenout nesmím ani na Eluveitie či Korpiklaani. Pokud máte pocit, že jsem zapomněl na někoho zásadního, pište do komentářů. Teď ale konec analýzy, jdeme na den č. 3!

Česká kapela Sebastien roste! A to si klidně můžete odmyslet všechny hosty, co už za svoji kariéru využili (ať už na debutu či právě na koncertních pódiích). Trochu si i říkám, zda už to kluci nechtějí na velkých akcí zkusit bez pomoci. Kvalitu na to rozhodně mají! Kdo by ale na pódiu neuvítal legendárního Tonyho Martina (ex-Black Sabbath). Urazit jistě nemůžou ani kytarista Roland Graspow (ex-Helloween, Masterplan), bubeník Martin Škaroupka (Cradle of Filth), baskytarista Honza Bartoš (Torr) nebo zpěvačka Marlin Rya Poemy. Sebastien jsou zkrátka takoví a jsem si jistý, že ani na své další řadovce se nezmění. Vystoupení bylo profesionální a naprosto srovnatelné se zahraničními hvězdami. Setlist kromě vlastní tvorby navíc potěšil i slavnými hity od Black Sabbath (samozřejmě v podání Tonyho Martina). Sebastien tak klidně pro mnohé mohli být jedním z vrcholů celého festivalu!

Suicidal Angels ve Vizovicích představovali své nové album „Divide and Conquer“ a nedopadli vůbec špatně. Řekové sypali jeden riff za druhým a svými nekompromisními bicí rozběsnili všechny fanoušky starého dobrého thrash metalu. Koncert po chvíli sice ztratil své prvotní kouzlo (a bohužel začal být i trochu monotónní), po celou dobu se ho však držela obrovská energie, agresivita a zapálení.

Švédští Grand Magus si zaslouží obrovskou pochvalu. Dokázali totiž, že heavy metal se dá ještě hrát osobitě a bez klišé. Žádná kopie, ale naprosto osobitá tvorba, která si na nic nehraje! O to pozoruhodnější je fakt, že to kapela táhne jenom ve třech. Škoda jen toho, že se na ně v ten čas nesešlo o něco početnější publikum. Jejich poctivá hudba by si to zasloužila …

Freedom Call si s počtem přihlížejících lámat hlavu nemuseli. Němci ostatně patří k formacím, kteří se u nás můžou vyskytnout i vícekrát za rok, fanoušků, kteří si na ně udělají čas, se však vždycky najde dost. Freedom Call jsou totiž zárukou! Jejich show je vždy zábavná, energická a hlavně neskutečně pozitivní. Zkrátka HAPPY METAL, který vždy rozveselí. Příkladem jsou hity jako „Farewell“, „We Are One“ či „Land of Light“, při kterých publikum ochotně reagovalo na každý refrén či zpěvákův pokyn. Kapela si proto logicky užívala každičký moment a optimismem přímo sršela.

Michael Schenker's Temple of Rock je další z mnoha uskupení, které vévodí kytarista. Michael Schenker, známý ze svého působení v kapelách Scorpions a UFO, však není takový egocentrik jako třeba Yngwie Malmsteem. Jeho kytarový um se proto setkal s daleko větším pochopením. A přestože právě kytara byla středem pozornosti, jeho spoluhráči a především zpěvák Douglas White rozhodně nezůstávali pozadu. Posluchači navíc měli tu výhodu, že formace hrála známé skladby právě z dílny již dvou zmíněných legendárních skupin. Od německý Scorpions zazněla například „Rock You Like a Hurricane“ či „Another Piece of Meat“, od anglických UFO zase třeba „Lights Out“ či „Rock Bottom“. A na to lidi slyšeli!

Změny na postech zpěváků/zpěvaček jsou vždy trochu ošemetné. Arch Enemy to však vyšlo na jedničku. Alissa White-Gluz švédskou kapelu v kvalitě ještě dokonce posouvá. Bylo to znát jak na nejnovějších skladbách z alba „War Eternal“, tak i ze starších věcí. Jak je to možné? Alissa má na můj vkus větší drajv a dokonce i o něco naléhavější vokál (growl). Angela tedy moc dobře věděla, co dělá, když za svoji náhradu zvolila právě modrovlasou krásku. Kapela celkově i přes pár technických nedostatků odehrála velmi slušný koncert! Zajímavé však je, že největší prostor nedala své aktuální novince, nýbrž tři roky staré desce „Khaos Legions“. Asi největšího ohlasu se však dočkaly starší skladby, konkrétně „Nemesis“, „We Will Rise“ a „My Apocalypse“. Risk je zisk? V případě Arch Enemy ano!

Helloween si u mě trochu napravili reputaci z tři roky starého (a velmi pokaženého) vystoupení. Zpěvák Andi Deris si vedl o poznání lépe a i koncert byl svižnější a zábavnější. Určitý podíl na tom má i anketa, kdy sami fanoušci si mohli zvolit pět skladeb, které chtějí od německé legendy slyšet. Těmi vyvolenými se nakonec staly „Starlight", „Where The Rain Grows", „Ride The Sky", „Halloween" a „Nabatea". A byla to dobrá volba! Podobný tah bych uvítal u více kapel. Kromě těchto pecek samozřejmě zazněly i ty povinné, tj. „I Want Out" a „Future World". Upřímně řečeno, po několikanásobném opakování refrénu už mi lezly docela na nervy. I tak se ale Helloween setkali s úspěchem! U nich to hold bývá jednou nahoře, jednou dole ...
Ray: Helloween tentokrát rozhodně předvedli jedno ze svých povedenějších vystoupení, a to i přes velké technické problémy, které očividně před koncertem měli. Jsem opravdu ráda, že si kapela konečně uvědomila, že se nemusí bát změny setlistu. „Where The Rain Grows" a „Power" byly jednoduše geniální. Dobrou změnou byla i „Starlight", před kterou si Andi vzpomněl na zabité české vojáky a následně se protrápil jejím zpěvem a naopak až podezřele dobře zvládnutá „Ride The Sky", u které ho ovšem mírně podezřívám z částečné přednahrané výpomoci, protože jinak nechápu, že ani jednou nenechal refrén odzpívat publikem. Pro příště snad jen ještě míň protahování (úplně bych vynechala to rozezpívávání při „Live Now" a místo toho aspoň dva další hity z devadesátek.

Třetí festivalový den zakončovala kapela Civil War, která ač vznikla teprve před dvěma lety, zkušeností má na rozdávání. Aby taky ne, když má zpěváka Patrika Johanssona a její čtyři členové kdysi válčili v barvách Sabaton. Výkon tomu odpovídal. Švédové působili sehraně, energicky a co víc, bavili (což se v onen noční čas docela hodilo). Porovnávat je se Sabaton nemá moc smysl, Civil War si jdou totiž svoji vlastní cestou. Stačí si poslechnout jejich debut „The Killers Angels“ a musíte mi dát za pravdu!