Že se večírek předchozího dne vydařil, šlo vyčíst z tváří čerstvě se probouzejících návštěvníků. Snídaně a pak jen čekat na páteční program, který pro mě osobně papírově představoval nejsilnější část akce. Hodiny, které zbývaly, se daly trávit všelijak. S pivem v ruce, procházkou po pohádkovém okolí či přímo ve Velkém Meziříčí, na nějž je z městské věže přinejmenším zajímavý pohled. Zkraťme to, protože všichni víme, co čekání obnáší, a pojďme odstartovat páteční noc, kdy zahráli i dva ze slibovaných zahraničních headlinerů.
Loni debutující kapele Jizz se letos dostalo možnosti odstartovat hlavní program na hlavním pódiu. Po kornovsku rezonující muzika si pěla parádní duet se zpěvákem Standou, který letos na FajtFestu už podruhé ukázal, že hudba je pro něj jako šém pro Golema. Kromě již známého setlistu, s vály jako otevírací „Don´t Cry“ nebo „Touch of the Sky“, domácí kvartet předvedl i nový kousek „Reach“, který však kluci ještě neměli zcela pod kontrolou. Ale text či akord vypadne i větším veličinám, takže to byl jen malý šrám na upřímném výkonu, který si zasloužil potlesk. Větší škoda byla, že se potvrdilo známé pravidlo, že první kapela má nejtěžší pozici. Leč, někdo to být musí. Útěchou budiž vítězství v hlasování, které klukům zajistilo volné nahrání singlu ve slovenském studiu Blazy Records, kde se setkají s Corposant - vítězi mezi crew ze zmíněného studia.
Moravskoslezští The Fall of Ghostface se dají lehce přirovnat svým konceptem ke skupinám ražení Eyes Set To Kill. Za mě osobně byli však jednou ze slabších chvilek festivalu, takže jsem jejich čas na stagi spíš prohovořil se všemi okolo. Problém spatřuji hlavně díky zpěvačce. Haňule má sice příjemný hlas a zpívat určitě umí, ale vedle kapely působila tak trochu nepatřičně. Její party totiž ne zcela korespondovaly s rytmem či celkovým zvukem hry ostatních členů. The Fall of Ghostface si však své publikum našli, a to je bez pochyb jediný správný výsledek.
S nadcházející devátou hodinou se blížil pro mě nejočekávanější čas večera. Shadow Area patří v kategorii současného metalcoru mezi významnější jména na tuzemské scéně. Potvrzením budiž rostoucí shluk lidí před začátkem vystoupení a především uvolněné šílenství po jeho zahájení. Energií nabitá show má grády od začátku do konce, což je s vděkem kvitováno pod pódiem všemi dostupnými prostředky. Breakdowny, basová linka i ostré riffy tažené bubeníkem až do technicky extrémnějších poloh baví všechny okolo, aniž by se v jakýkoli moment brzdilo v nastoleném tempu. Za nejsilnější stránku Shadow Area, kterou lze vidět a slyšet, považuji zpěváka Pavla Svačinu – rezervy nerezervy -, jehož hlasová výbava patrně v našich končinách těžko hledá konkurenci. Druhý vokalista, Oto Urban, má ale každopádně svoje opodstatnění. Jednak vede hlubší polohy a během setu je to showman táhnoucí vlak kapely. Všechno dohromady pak dává komplet, který baví vizuálně i posluchačsky. A po pěti letech existence nám kluci postupně rostou do role domácích tahounů. Filozofické zamyšlení, „jestli ani tihle se nedostanou za hranice naše malé zemičky, tak už nikdo“, se vskutku nabízí.
Už mnoho týdnů dopředu jsem se těšil na moldavskou naději Infected Rain. V deset večer jsem se konečně dočkal a má, ne zrovna malá, očekávání byla mnohonásobně překonána. Dosud vysokou úroveň festivalu tahle kapela vykopla ještě o pár pater víc. Nejen kvůli oku lahodící Leně – i když našlo se pár jedinců, kteří kvalitu hodnotí pouze podle tohoto měřítka. Tahle smečka naservírovala všechny silné kousky, které alba „Asylum“ a poměrně čerstvé „Embrace Eternity“ nabízí. Ať už nad VelMezem zněly songy „Hysterical Watches“, „Count To Three“, „Me Against You“, „My Cage“ nebo „Judgemental Trap“, u stage to skutečně vřelo. A že se jelo naplno, potvrdila zhruba v polovině setu technika, která se rozhodla stávkovat. Lena se však neplánované pauzy chopila se ctí a snažila se zabavit komunikací s publikem. Lena to však zvládala i pěvecky ať už mluvíme o growlu nebo čistém zpěvu a její barva hlasu (nejen dredů) hodně baví. Velmi mne potěšily skladby „At the Bottom of the Bottle“ a „Silent Movie“, které jsem si doslova vysnil. První, protože v rámci Infected Rain ji považuji asi za nejlépe a nezajímavěji řemeslně zpracovanou, druhou hlavně díky textu a citovému projevu. Moldavany lze považovat za jeden z opravdu největších okamžiků a zážitků letošního FajtFestu a ještě hodně dlouho je budu nosit v hlavě.
Zato o německých Emil Bulls nemůžu říct, že byli tak dobří, jak bych předpokládal a přál si. Ano, v kotli se rozpoutalo očekávané peklo, ale hudební výkon kapely byl horší. Hlavně co se zpěvu týče, nabýval jsem dojmu, že Christ poněkud nestačí (nebo nechce?), což mohlo kazit požitek těm, co víc poslouchali. Přesto byla důležitá většina, jenž byla po předešlých dvou kapelách nabuzená, čehož se plně využilo při mnohokrát opakovaných circlech a zdech smrti; ať už díky kapele či zcela spontánně. Pohled z vrchu musel být k nezaplacení. Během hodinky režírované bavorskou pěticí zazněly osvědčené hity jako skákací „Jaws of Oblivion“, „Not Tonight Josephine“ či „Nothing In This World“. Dostalo se ale i na pár nových kousků, jelikož v první půli srpna má vyjít nová deska s názvem „Sacrifice To Venus“. Emil Bulls rozhodně nebyli zklamáním, pro mě se ale trochu překvapivě nestali největším momentem letošního FajtFestu.
Hudební tečku páteční noci zařizovali Status Praesents. Přestože má tahle pražská stálice po 18 letech existence rozhodně co nabídnout, bohužel jsem z jejich výkonu příliš neviděl. Spíš vlastně nic. Kombinace pátečního večera, skvělé hudby a baru způsobila jisté problémy se soustředěností. Nicméně podle reakcí, získaných ze společenských konverzací, se jednalo o regulerní bordel ze strany fanoušků a místy kolísající kvalitu ze strany kapely - ať už myslíme hudební projev nebo ne zcela místné poznámky na adresu jiných kapel. Závěr hlavního dne se tedy nesl v bolestech způsobených různými vlivy, nicméně bolestmi příjemnými. S blížícím se ránem je potřeba jít nabrat síly na sobotu, která bohužel nese i poselství o konci letošní FajtFest párty, jejíž laťka jakoby ani po Statusech nedosáhla vrcholu.
|
