Ruské kapele Concordea začaly být stěny zkušebny těsné již v době, kdy je před dvěma lety opustil zpěvák Dmitri Ostapchenko. Ač to obvykle nebývá úplně ideální doba na vydání desky, Concordea, zřejmě dostatečně si jistí svým materiálem, naplánovali cestu do studia a výsledkem je aktuálně vydané EP „Before The Sunrise“. Patrně v duchu hesla „když už děláte něco podobného, co řada jiných, měli byste mít v rukávu (tedy alespoň pokud pomýšlíte na úspěch) něco, čím předběhnete konkurenci“, vsadili na speciálního hosta z Itálie, splňujícího (dle jejich názoru) podmínku vysokého vokálu, schopného vyjádřit různé nálady a vcítit se do hudby, a domluvili se na spolupráci s křilounem Andreou Bicegem, známým z 4th Dimension, který prvotinu kapely kompletně nazpíval.
Pokud však Andrea měl být žolíkem v sestavě, nemůžu se zbavit dojmu, že tahle volba nebyla úplně optimální. Ba co hůř, z té šestice, která má „Before The Sunrise“ na svědomí, mi právě Andrea přijde jako nejslabší článek řetězu. Který sice vyloženě (trvale) neškodí, ale v mnoha momentech (aby to nevyznělo pro Andreu příliš negativisticky, okamžiků, kdy hraje ve prospěch kapely a společně s kapelou, je taky solidní kupa) rozhodně neprospívá. Zejména pak tehdy, kdy se mu protivně rozvibruje hlas (zdaleka to nejde do fází jako u mého osobního vibračního prototypu, bývalého zpěváka italských White Skull Guse Gabbara, ale i tak to stačí), kdy se pustí do podivných výšek (oba prohřešky jsou nejvýraznější v „Message“), či když průběžně zhasíná nabídnutou dramatickou atmosféru skladeb. Zvláštní, že u jeho domovského spolku jsem s těmito vlastnostmi kdovíjaké potíže neměl. Docela bych Cocordee přál, aby důvodem byla jen vzájemná personální vzdálenost přes celou Evropu a tím chybějící vzájemné sžití kapely (tedy faktor, který by za jistých okolností šlo odstranit).
Jinak totiž „Before The Sunrise“ nezní vůbec špatně. Power metal s drobným progresivním stříkancem, s výbornou symbiózou živých kytar (ač holky v metalu už nejsou nic výjimečného, šikovná kytaristka Daria může vzbudit zájem a lehké pozdvižení), s barevnými a často dominantními (právě z černobílých klapek sálá největší síla kapely) klávesami i svižnou rytmikou působí dostatečně sebevědomě a
melodickým nápadům nechybí potřebná chytlavost (pokud budete hledat nějakou výjimečnost, zbytečně nepátrejte a připomeňte si úvodní odstavec), 
instrumentální sekce je bez výraznějších připomínek, přitažlivě pak působí i drobné rytmické komplikace.
Být Concordeou, asi bych Andreu přestěhoval na matičku Rus, aby se obrousily hrany, které z téhle desky koukají, nebo bych se poohlédl po někom, komu v žilách poteče totožná hudební krev (a bude splňovat zadání pátracího inzerátu). Takhle je ten výsledek „jen“ docela dobrý.
|
