Vítr ze Seattlu? To, že Bonfire zhrubli a zpesimitičtěli, příčítal Claus Lessmann v jednom z rozhovorů právě téhle rockové revoluci a s tím souvisejícím následkům nezájmu fanoušků. Byť samozřejmě i tomuto vlivu lze nějaké to slušné procento změn připočíst, viděl bych problém úpadku Bonfire přece jen poněkud jinde. „Knock Out“ je jediná deska Bonfire, na které zcela chybí jméno Hanse Zillera. A s Hansem Zillerem se z tvorby kapely vytratila lehkost, vzdušnost a optimismus, tedy vlastnosti, které pro Bonfire představovaly jasné poznávací znamení, díky kterému kapela vládla na rockovém poli jistou jedinečností. Otázkou je pochopitelně i to, zda by tato poznávací znamení byla v rozkvětu grungové éry co platná i s Hansem…
Byť samozřejmě na „Knock Out“ lze bez problémů kořeny Bonfire snadno odhalit, těch refrénů, které (i přes jejich zapamatovatelnost) oplývají tradiční jiskřivou dotažeností do slastného vyvrcholení je pomálu. Vezměme takové „Down And Out“, coby silného nositele starých pořádku, kterému však jakoby kluci měli potřebu odříznout sladkou refrénovou polevu, díky čemuž skladba zní o chlup syrověji, než většina předchozí tvorby. Z vlastní kuchyně Bonfire na mě nejvíc zabírá lehoučká pohodovka s barevnými kytarami a silným zámořským vlivem „Home Babe“, nicméně za nejpovedenější kousek (byť nedávné podstatě kapely nejvíce vzdálený, zato neskutečně dramatický) považuju výhružnou výpůjčku od Billyho Squiera „The Stroke“, která v aktuálním zvukově sytějším kabátu a s Lessmannovým působivějším vokálem má ohromné grády. A rozhodně nezklame ani příjemně mohutnící poetická piánovka „Rivers Of Glory“. Zbytek desky se nese (tu více, tu méně úspěšně) v duchu koketování s hrubšími náladami a komplikovanějšími postupy. Možná by zůstalo u u lehce pozitivního hodnocení, nebýt závěrečné (snad zamýšlené – bohužel nepříliš povedené - vtipné tečky) chaotické splácaniny „Tonmeister“, samoúčelné ukázky hráčského umění a stylů, kterými si kdy členové kapely prošli.
Zataženo, jiskra pohasla… Do mrtvolnosti či překabátění mnohých svých melodických kolegů to má sice strašně daleko, ale přece jen je to posun a asi ne tím nejšťastnějším směrem. Důsledky nezájmu fandů o „Knock Out“ byly rozsáhlé. Nekonala se prakticky žádná koncertní šňůra na podporu alba, na podzim roku 1992 z kapely odešel Claus Lessmann (jeho hlas je ještě zaznamenán na o rok později vydaném živáku z turné k „Point Blank“ „Live…The Best“) a Bonfire, v té době vedeni Jörgem Deisingerem se dali do shánění nového zpěváka.
Zmiňováno bylo jméno Paul Sabu, hodně hlasitě se mluvilo o Michaelu Bormannovi. V jednom z pozdějších rozhovorů se Claus Lessmann zmiňuje o tom, že o takovouhle kombinaci nestála však žádná nahrávací společnost a vydání dalšího alba Bonfire podmiňovaly právě Clausovou účastí. Ten se mezitím znovu spojil s Hansem Zillerem pod hlavičkou Lessmann/Ziller (nesmíme zapomenout i na album „After The Fire“, které Hans Ziller, potažmo kapela EZ Livin´, vydali v roce 1992) a pustili se do díla, vrcholícího vydáním německy zpívaného EP „Glaub Dran“ a následným rozjetím kapely EX (ve které jim společnost dělali Joerg Deisinger a Dominik Huelhorst…). A to už byl jen krůček k tomu, aby značka Bonfire znovu mohla patřit bývalým tahounům.
|
