Až na sedmém albu se Bonfire povedlo nastoupit (a odejít) ze studia ve stejné sestavě, v jaké vzniklo album předchozí. Možná i tenhle fakt se podepsal na mimořádně vydařeném výsledku. A kdyby na světě fungovala nějaká spravedlnost, museli by se Bonfire za „Fuel To The Flames“ znovu vyhřívat na výsluní. Na téhle desce se plně vrátili zpět ke svým kořenům - nedali žádný prostor volnějšímu bezemočnímu tempu, vynechali jakoukoliv vatáž, vtípky i výpůjčky dokonale sedly ke zbytku skladeb, Claus Lessmann perfektně využil veškeré odstíny svých charismatických hlasivek, Hans Ziller vymaloval svými strunami všemožné pocity, rytmika se mohla líně převalovat, nebo rozverně tančit a vytrvale album nakopávala a Lausmannovy klapky skvěle dokreslovaly optimistickou atmosféru, dokonale říznutou všudypřítomnými rockovými drápky.
Budeme-li uvažovat o „Fuel To The Flames“ jako o klasickém LP, je možné říci, že na straně A rozehrají kluci velice pozitivní, melodickou a chytlavou show, plnou hitů bez jediného škobrtnutí (hodnocení – velmi , velmi dobré) a na straně B ji dokonale zahustí náladově košatou, přesvědčivou a extrémně melodickou záplavou emocí (hodnocení – naprostá bomba). Vlastně jediný drobný žertík, rozdělující desku na tyto poloviny dokonale charakterizuje celé album – podle kytarové adaptace Beethoveny „Ódy na radost“ (zde pojmenovaná „Ode An Die Freunde“), mohla klidně být pojmenovaná celá deska – již od prvních tónů svěží optimistické pohodové klasiky „Daytona Nights“ je zřejmé, že Bonfire svou zkušenost, hudební zralost a cit pro melodiku dokázali skvěle nakopnout, svojí lásku k Americe (viz. první song) zdůraznili i halekací výpůjčkou od Lynyrd Skynyrd „Sweet Home Alabama“ a tentokrát nezapomněli ani na svojí rodnou zemi v podobně „Proud Of My Country“. Největší pecka „strany A“? Zatím nezmíněná (i to svědčí o tom, že tahle deska je prostě nabitá hity) „Don´t Go Changing Me“ se skvělým vokálem a citlivě nadýchaná houpavá balada se špetkou pompéznosti „Goodnight Amanda“.
O „straně B“ si dovolím mluvit pouze v superlativech.
Bonfire dokázali pomocí zhoustlé atmosféry, lehké potemnělosti a bohaté hry emocí desku skvěle vygradovat a melodramaticky napínavá „Break Down The Wall“ s dráždivě zastřeným zpěvem, s krásně kříženými vokály a mohutně explodující v refrénu, rozjásaně tanečně chytlavá a rockově kořeněná „Heat In The Glow“ a výhružně vláčnější „Life After Love“ s neskutečným Lessmannovým čarováním, vypjatými pasážemi, drásavým napětím, skvělými vokály i fantastickou kytarou patří k tomu nejlepšímu, čím se kdy Bonfire prezentovali.
S končícím tisíciletím se Bonfire rozloučili excelentně. „Fuel To The Flames“ je živá, strhující, nekomplikovaná, hitová a jde bezesporu o jejich nejsilnější porozpadovou desku. Pokud se o Bonfire mělo někdy začít mluvit v těch samých souvislostech, jako v minulosti, totiž jako o nástupcích Scorpions, tahle deska by k těmto řečem byla dokonalým důvodem. Bohužel, status ne úplně doceněné kapely Bonfire nezměnili ani v tomto kole.
|
