Sicilský kytarista a skladatel Sebastiano Conti, vystupující pod jménem Bastian, nazval svoje album velice trefně a sám se hrdě hlásí k tomu, že název desky odráží skutečnost, že si k její realizaci pozval slavné rockové kolegy. A je jasné, že když vedle sebe stojí u mikrofonu Mark Boals a Michael Vescera, o bicí se dělí Vinny Appice, John Macaluso, Thomas Lang a Giuseppe Leggio a s basou vypomohl Corrado Giardina, že řemeslně půjde o první ligu. Stejně tak nepřekvapí (a výběr zpěváků tomu alespoň částečně nasvědčuje), že Bastian hledá inspiraci u Yngwieho Malmsteena, Ritchieho Blackmorea, Jimmyho Page, Slashe či Zakka Wyldeho. Pokud lze najít na téhle desce nějakou slabinu, je jí Bastianův skladatelský potenciál.
Anebo vědomí, že když už jsou jednou ti „obři“ svolní, tak je potřeba využít je na maximum. Díky tomu je na desce celkem čtrnáct kousků, které kvalitativně kolísají od naprostých pecek k vcelku nezáživným kouskům (radši ani nechci domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby příležitost dostali i méně obratní zpěváci, než výše uvedená dvojka, protože právě ve vokálních linkách vidím ten největší potenciál pro upouštění tlaku) i to, že díky svým vzorům se Bastian courá po rockových stylech tak nějak bez souvislosti a soudržnosti. K jisté nekonzistentnosti alba přispívá i fakt, že některá Bastienova sóla jako by občas patřila do úplně jiných skladeb, než do kterých jsou zasazena a tenhle stav má někdy sílu (byť samozřejmě hráčsky nelze vytknout ani tón) rozkopnout rozjetý vlak.
Na druhé straně si není vůbec obtížné představit, že by tahle deska mohla být (malým) zjevením a (velkým) potěšením. Stačilo by jen důkladně zahustit síto pro výběr skladeb. A pokud by propadlo jen to opravdu působivé, zbylo by nám (bez jakýchkoliv připomínek) asi tak sedm, osm kousků. Jako reklamní vzorek doporučuji malmsteenovskou melodiku a švih (dokonalé souznění s vokálem, aneb tohle už tu jednou bylo) „Magic Rhyme“, Odysseovým dobrodružstvím inspirovanou úvodní Odyssey“ s dramatickou melodií i vzdušným Vescerovým vokálem, atmosférickou „Secret And Desire“ s emotivním zpěvem i příchutí Led Zeppelin, plíživě houpavé a postupně se zahušťující drama „Justify Blues“ či nenápadná pohodovku s příjemnou akustickou kytarou „The Fisherman“.
Na to, aby měl Bastian nárok zařadit se „among the giants“, měla by u něj o něco víc zafungovat autocenzura, alespoň co se jeho skladatelských schopností týká. Nebo by možná stačilo rozseknout svojí tvorbu tak, aby (když už má potřebu uctívat svoje vzory) nemíchal hrušky a jablka a raději vypustil dvě stylově konzistentní alba. Bastien sám za sebe to u mě má tak nějak napůl, díky přitažlivým hlasivkám obrů (kteří však nedokáží zachránit úplně všechno) tahle deska vůbec není marná.
|
