S nápadem postavit k mikrofonu hned dvě holky najednou nepřišel principál rakouské kapely Drawzznikk Martin Traussnigg (ta nenápadná vizuální i zvuková podoba názvu kapely a jména jejího šéfa je roztomilá) zdaleka první. Marně však pátrám v paměti, zda takovéhle rozložení sil představila už některá kapela, orientující se na hard rock. O směřování Drawzznikk mnohé vypovídá fakt, že ještě dřív, než se vrhli na své debutové EP „Wings“, přihodili svůj příspěvek na tributové kompilace Randyho Rhoadse, Whitesnake či Ozzyho Osbournea (ta poslední položka bude ve finálním hodnocení „Wings“ hrát poměrně podstatnou roli).
Plná čtvrtina EP (tedy jedna skladba :-) ) je totiž coverem Ozzyho „Revelation“ a po první polovině „Wings“ si člověk říká, zaplať příroda, že Drawzznikk nahráli něco, co má hlavu a patu, dokáží tomu vtisknout vlastní výraz a přitom vytáhnou paty z bláta prvních dvou skladeb. V úvodním syrově jednoduchém bigbítu „I´m The Wild“ byste možná jen těžko na první ucho tipli, že do mikrofonu huláká něžné pohlaví, nabroušený nosový vokál (to nejpozitivnější na úvodu desly) Niny Traussnigg zní poměrně archaicky a agresivně, skladba samotná však právě na ty samé vlastnosti (tedy za předpokladu, že nejste uctívačem archaické jednoduchosti, nenápaditosti a melodické syrovosti) poněkud doplácí. S následující „All Through The Night“ je na tom Drawzznikk ještě o něco hůř, je to takový naprosto nedovařený Sinner, obě holky zní ve své teatrálnosti (obzvlášť pak v pomalé pasáži) a vzájemném překřikování celkem protivně, bicí zní příliš placatě a celkem zajímavě sólující kytara a melodické sklouznutí v refrénu to nezachrání.
Druhá půlka desky je pak úplně jiná planeta. „Revelation“ si zachovala svojí tklivou plačtivost i narůstající dramatičnost, byť si dokážu představit, že se sytějším zvukem by mohlo být její provedení ještě povedenější. Se závěrečnou titulkou mě Traussniggovci vyrazili pojistky. Jako by si Nina půjčila potměšilost od své kolegyně Magdaleny Danner z Gallery Of Sound, jako by si Drawzznikk pošetřili v první polovině desky veškerou dramatičnost, jedovatost i nápaditost do finále, hustá atmosféra, rozdmýchávaná zpěvačkami od samotného počátku ještě zhutní díky živé kytaře a končí ve velkém stylu.
Jak chcete hodnotit desku, jejíž půlka stojí za starou (no dobrá, za mladou) belu a v druhé půlce přijde jedna vydařená sázka na jiskřivou jistotu a následně skvělá emotivní exploze? Samozřejmě, aritmetickým průměrem vyjde (zavádějící) průměr. V případě Drawzznikk jsem fakt zvědav, kam se jejich další cesta bude ubírat, jestli budou stáoe míchat s peklo s rájem a nebo si vyberou přímou cestu…
|
