Léto. Pro většinu lidí půvabný čas, doba dovolených, kdy konečně po celém vysilujícím pracovním/studijním roce mají čas na své přátele a kamarády, se kterými by, daleko od shonu všedních starostí a problémů, aspoň na chvíli, strávili někde společný čas. A k tomuto účelu se výborně hodí letní hudební festivaly. Obzvláště pro metalisty pré. Dostanou se mezi lidi, jimž nebudou ve dvě ráno vadit puštění Meshuggah či Equilibrium, a při poslechu první vteřiny growlů nebudou umdlévat, následně po deseti panácích tvrdíce, že by to zvládli lépe. Zrovna tak nejvyšší čas vytáhnout drahou garderobu z všemožných metalshopů a naplno ukázat svůj šarm a půvab v místě, kde se to podobnými hemží a nepůsobí to jakkoli nepatřičně, naopak, originalita se cení. Ale to hlavní - strávit dotyčný čas poslechem kapel, jež člověk běžně zná jen z desek, toto vše okořeněno několikadenním pobytem pod ranním sluncem prohřátým stanem, poledním žárem paříce na oblíbenou kapelu, aby pak při příjemně svěžím soumraku obklopen oněmi přáteli zažil hvězdu, na jejíž koncert bude do své smrti vzpomínat…
Těchto festivalů všemožných hudebních žánrů je v současné době poměrně velké množství, tak není úplně běžné, že vznikne další, konkurující zavedeným pojmům. O „Made Of Metal“ jsem se dozvěděl poměrně náhodou, ale uvedení interpreti mě zaujali mnohem více, než populární, avšak již hodně vyčpělý „Masters Of Rock“ (se kterým si je MoM skrz žánrovou skladbu umělců přeci jen nejvíc podobný).
Na to, že se jednalo o první ročník, nelze vůči fungování a organizaci namítnout mnoho věcí. Uváděné ubytování v kempu vedle areálu bez problému, místa dostatek, v noci na nezbytný odpočinek klid (výkvět lidského génia, hra "HOVNO", sem díky Bohu letos nedorazila), avizovaná portabilní prodejna s veškerým základním sortimentem přímo vedle kempu zcela funkční, se zkousnutelnými cenami, kapely začínaly a končily téměř na minutu přesně. Obě stage se během produkce jakkoli nerušily (i přesto, že je dělila jen cca minutová cesta), a nebýt pauz mezi písněmi, ani by člověk nezaregistroval existenci té druhé.
Bezplatné autobusové spojení s městem Hodonínem sice existovalo, ale v nepříliš vhodných intervalech. Výhrady bych měl ovšem na prakticky nefunkční (byť slibovanou) wi-fi, velmi malou rozmanitost jídelních stánků (pokud měl člověk chuť i něco jiného než obligátní klobásy nebo burgery, musel si, hlavně v neděli, nechat zajít chuť), a u jisté části kapel hlavní stage nepřiměřeně hlasitý zvuk (klasicky festivalově problémový, hlavně u prvních vypalovaček), který dokázal způsobovat i fyzickou bolest.
Den 1. – pátek
Počasí příjemné, spíše zataženo, ideální na pobíhání a sledování svých miláčků s kytarami na hřbetu.
Festival uvádějící, tuzemskou prog partu PORTU INFERI jsem, díky zmiňovaným dopravním nesrovnalostem, bohužel propásl, byť mě jejich současná forma zajímá.
Maďarské folkaře DALRIADU jsem zvládal spíš okrajově, jakožto kulisu, protože jsem se seznamoval s prostředím. Nicméně na velkém pódiu jim to slušelo a výkon podali kvalitní, i když leckomu mohla jejich atypická maďarština vadit.
Na rakouské symfoniky DRAGONY jsem došel vlastně náhodou při průzkumu, ale jejich vystoupení si celkem užil. Zpočátku hodně bojovali se zvukem, ale zahráli pěkný a příjemný set, i když pro minimum lidí. Na velké pódium to ovšem zatím není.
Dostáváme se k prvnímu většímu jménu, taktéž rakouským EDENBRIDGE. Bohužel zde musím vyjádřit první zklamání. Muzikantsky sice bezchybné, ale nedobře sestavený playlist, sestávající převážně ze tří posledních desek (a i z nich zazněly spíše písně pomalejší, zatěžkanější a zadumanější) nebylo něco, co by lidi nadržené dokázalo příliš strhnout. Krásné Sabine to zpívalo dobře, Lanvall si svá sóla podával s elegancí sobě vlastní, ale společně se značně nesrovnaným zvukem (hlavně špatně slyšitelnými klávesovými samply, na nichž je hudba hodně postavena) jejich vystoupení hodně nudilo, což velmi vlažné reakce publika jen podtrhovaly.
Němečtí symfo – deathaři ATROCITY byli už jiná káva. Byť jejich tvorbu znám více než jen okrajově, dojem vzbudili velmi dobrý, a to hlavně konečně nabušeným zvukem kytar a bicích, který člověka donutil si tou hřívou zaházet, energickým výkonem celé kapely, která si hraní viditelně užívala, a charismatickým pěvcem Alexem Krullem, který ke konci vystoupení pozval na pódium dvě slečny z publika (konkrétněji z Přerova) a nechal je na pódiu si zatančit. Dobrá show k dobré muzice, palec nahoru, profesionalita každým coulem.
Maďarští melodici WISDOM si začínají užívat zasloužené popularity i v našich končinách, což se jasně promítlo i na jejich energickém vystoupení. Vynikající výkony všech zúčastněných (sledovat sólovou hru mozku kapely, kytaristy Gábora Kovácse jistě nejednoho muzikanta dohánělo k slzám) společně s velmi dobrým výběrem skladeb a precizně sezpívanými sbory si v tuto dobu již slušně narůstající kotel lidí náležitě užíval. A ano, maskot „Wiseman“ chybět nemohl, stejně tak, jako žádná zásadní skladba, v čele s „Forevermore“.
Ať si kdo chce, co chce, říká, muzika, již produkují britští piráti ALESTORM, na podobné letní festivaly patří. Skočná, hravá, krajně veselá, pivem a rumem nasáklá, s patřičným nábojem, navíc velmi slušně zahraná a podaná (na rozdíl od debaklu na jednom z MoRů). Kapela představila i několik písní z nové, právě vydávané desky, a rozhodně se nemají za co stydět. Frontman Chris Bowes nám pod hradbou kytar podsouval své akordeonové fanfárky, lidi pod pódiem pařili, pivo a rum do sebe lijíce, ale zdaleka ještě nepřišel vrchol dne…
…až teď. Doplním, že nejen dne, ale i celého festivalu. Italští Luca Turilli´s RHAPSODY (ta větev bez Fabia Lioneho a Alexe Staropoliho, mající na kontě vynikající „Ascending To Infinity“.) mě svým vystoupením dokázali totálně odzbrojit. Zpočátku opět extrémně hlasité a zvukově nesrovnané (což se ale v pár desítkách minut naštěstí srovnalo), ale ta atmosféra! Jako jediní, věrni pojmu „film score metal“, měli krom muziky k dispozici i obrovskou LCD obrazovku, jež působivě doplňovala jejich pojetí filmového metalu. Hlavní hvězda večera na ploše krásných devadesáti minut předvedla zcela jasně důvod jejich obliby. Nový zpěvák Alessandro Conti bezpochyby žhavil slečny v publiku nejen svým pohledem, ale i profesionálním výkonem, principál Luca Turilli na pódiu uběhl pomalu maratón, do čehož stíhal precizně i svá typická sóla, druhý kytarista, navrátivší se Dominique Leurquin, předvedl, že v kapele není jen jako propagace přípravků na růst vlasů, Patrice Guers zase dokázal, že i basáci mohou mít vysoký instrumentální skill a mlátička Alex Landenburg držel kapelu při sobě. I přesto, že byla upřednostňována novější alba, nezapomnělo se ani na léta prověřené fláky (např. "Village Of Dwarves", "Emerald Sword").
A pak začalo sněžit. Netuším, jesli někdo něco podobného očekával, ale je pravdou, že to jen zesílilo pozitivní dojem celého koncertu, protože jej člověk najednou měl možnost vnímat dalším smyslem, což ve spojení s velmi příjemnou dámskou společností po čas celého koncertu vytvořilo zážitek vskutku zásadní a nezapomenutelný. Jsem velmi rád, že pojem RHAPSODY stále žhne silou několika sluncí a doufám, že nemá ještě v plánu vyhasnout.
Na norské gotiky SIRENIA mi již, po takto silně emotivním vystoupení, došlo sil, tak jsem se odebral do stanu, očekávajíce dnů příštích. Nicméně, podle kamarádů, co kouzlu RHAPSODY nepodlehli tak silně, šlo opět o vystoupení výborné. To bohužel ale nemohu posoudit, jelikož jsem již usínal spánkem spravedlivých.
|
