Po vcelku příjemném probuzení a provedení nezbytné hygieny jsem se začal chystat na naše speedaře EAGLEHEART. Jejich tvorbu nijak moc zmáklou nemám, ale na pódiu, před pomalu přicházejícími, probírajícími se posluchači, předvedli skvělou divokou a energickou show, podpořenou taktéž profesionálními výkony muzikantů. Asi nejvtipnější moment nastal, když frontman prohlásil: „My dneska hrajeme tak rychle, že jsme nahnali dvacet minut“, přičemž ze stage neutekli, ale naopak koncert doplnili velmi složitou, čtvrt hodiny trvající skladbou. Jediná a zásadní výtka je ta, že hlasitost celého koncertu byla tak vysoká, že před pódiem bylo velmi obtížné existovat, právě skrz výše zmíněné bolesti.
Na italské folkové čerty KRAMPUS jsem šel čistě ze zvědavosti, s jejich tvorbou jsem se dosud ještě nesetkal. Předvedli tvrdší mix folku s metalem, ale na první poslech to ve mně nezanechalo prakticky žádný dojem, ani vzpomínku na jakýkoli zásadnější moment. Své v tom bezpochyby udělal i stále strašlivě hlasitý a přebasovaný zvuk. Tímto ale výkon kapely nechci jakkoli devalvovat, naopak si myslím, že své fandy rozhodně mají, přičemž kapelu odměnili headbangingem a adekvátním potleskem.
Poláky PATHFINDER jsem naopak očekával velmi toužebně už od uvedení jejich účasti na festivalu. Sice jsem jejich set nestihl od začátku (stravovací pauza), ale výkon podali fenomenální. Zvuk pomalu již přestával trhat bubínky, tak bylo již možno užívat jejich vysoce melodického, zběsilého power – speedu. Prostřídali obě svá alba, diváky ohromili vskutku neskutečnou virtuozitou všech zúčastněných muzikantů … a po půlhodince konec, který ovšem zanechal hlubokou rýhu v paměťových stopách. Jediné, co člověka napadalo, bylo „Kluci, hrajte ještě!“ Festivalové časy jsou ale bohužel neúprosné, takže nezbylo, než složit zbraně a uvolnit plac.
Rozhodně jedno z nejlepších vystoupení festivalu, byť mohlo být v jiném čase, a tím pádem i delší. Pathfinder bohužel ale ještě nejsou až tak známí, tak snad příště.
O brněnských ARCH OF HELL jsem v životě neslyšel, o to však větší bylo mé překvapení, když jsem si je došel poslechnout z hlavní stage. Zvuk nepoměrně vyrovnanější, čistější a banda pařících lidí před pódiem. Až později mi bylo vysvětleno dvěma členy též brněnské kapely Andragona, že toto je pro jejich koncerty zcela typické. Pro mě tedy ne, protože kytaristu pobíhajícího v kruhu, společně s ostatními (navíc vypadajícímu, že na pódiu, díky úpravě vlasů, má, taktéž se šestistrunným pádlem, i svého klona) jsem zahlédl prvně. Podotýkám, že (alespoň vizuálně) byl během této performance schopen i sázet riffy, zatímco zbytek jeho kumpánů spokojeně křepčil na pódiu a oddával se slastným pocitům z vyvedeného vystoupení. Takto si představuju dobrou show v odpoledních hodinách. Bohužel se mi až tak nepovedlo zařadit muziku, tak zůstaňme u toho, že hrají metal.
K německým ORDEN OGAN mám spíš neutrální vztah, některé jejich písně se mi líbí velmi, jiné méně, naposlouchané je ale až tak nemám. Nicméně moje velmi oblíbená „The Things We Believe In“ zazněla. Kapela se ale ve světě těší poměrně slušné oblibě, hraje moderní melodický power s nízkým kytarovým laděním a spoustou kudrlinek, takže reakce publika, byť nepříliš početného, byly pozitivní. Už méně ale chvílemi hodně intenzivní přeháňky, které dosti velkou část postupně vháněly jak do garáží vedle pódia, tak bohužel i do kempu, což hodně nabourávalo kontinuitu celého vystoupení.
Kapela na sobě nedala nic znát a svůj set dohrála s grácií a ctí. Další palec nahoru.
Vysoce ambivalentní pocity ve mně vzbudila další brněnská banda, TEZAURA. Hudebně se jedná o neagresivní gotický, „růžový“ metal v čele s vizuálně poměrně neotřelou, velmi výraznou zpěvačkou. Před sebou sice též měli kotel pařících spokojených kumpánů, já se bohužel však utápěl nudou. Muzice chyběl náboj, švih, energie, ale hlavně výraznější nápady. Podobnou hudbu mám sice rád, ale pokud v ní chybí zásadní motivy, takové ty, které slyšíte jednou a z hlavy už je nedostanete (navíc u hudby, jež je postavena striktně na melodiích, to platí dvojnásob), je zaděláno na zívání, odchod na vedlejší stage, k pivnímu stánku, nebo k vychutnání voňavé toiky. To, co jsem mohl slyšet, bylo zoufale stereotypní. Více k té ambivalenci – nepobral jsem tři další věci. Za prvé, proč zpěvačka na lidi fouká mýdlové bublinky z dětského bublifuku? Měla to být reakce na páteční Rhapsody? Hodně pochybuju, důvod mi uniká, ale ani to jakkoli nerve žíly. Za druhé, je celkem běžné, že kapela hraje novou, ne ještě zcela stoprocentně sedlou skladbu. Ale je potřeba tento fakt vůbec zmiňovat (nevěřím, že namlsaného fandu muziky toto bude zajímat), resp. glosovat způsobem „Jsem dement, nedokážu si ten text zapamatovat“? Za třetí to nejzásadnější, využití Pole tanečnic během koncertního setu. Ve mně to vzbuzuje dojem, že dvě krásné a minimálně oblečené slečny obtékající tyč jen mají odlákat pozornost od nudné a prázdné hudby. Hlubší smysl v tom najít nedokážu. Pokud toto má být důvod jejich obliby, je škoda, že se zde hraje na podbízivý vizuál, nikoli na muzično samotné. A ne, nejsem gay, ženy se mi velmi líbí, ale pokud chci vidět krásnou tančící slečnu, jistě kvůli tomu nepojedu na metalový festival. Zkrátka zklamání po všech směrech, a to jsem ještě vynechal (vlastně ne) na už první pohled velmi nízký skill kytaristy, kterému by pár lekcí od zkušenějšího kolegy jistě bodlo.
O švédských divoženkách CRUCIFIED BARBARA jsem pouze slyšel, jejich hudbu ovšem nikdy. A to, jak i ostatní asi zajímala jejich produkce, mluví jasně reakce na moji otázku, cože to vlastně holky hrají. Většina dotázaných odpověděla něco ve smyslu „A není to jedno? Běž se na ně spíš podívat“. A tak jsem šel… Zatímco u kapel, jež ve svém centru (případně u některého „spoluinstrumentu“) mají zpěvačku, byla tato bez výjimek hostinou jak pro uši, tak i pro oči. Půvabných, krásně oblečených a elegantně se pohupujících muzikantek zde bylo více, než pro obdobné festivaly bývá zvykem (o té nej z nich až v neděli). Sem přišla parta holek s kytarami, v kalhotách, tričkách a spustila vyčpělý a ničím nezajímavý mix dřevního heavy metalu a klasického hard rocku. Kdo muziku produkuje, je ve finále jedno, když se vám ovšem líbí a chcete ji poslouchat. Já raději zvolil taktický ústup z pozic směrem k jídelním stánkům a následně se vydal na druhou stage.
Další polské divochy TITANIUM jsem si ovšem ujít nenechal. Hrají něco podobného jako Pathfinder, ovšem v lehce zjednodušenější verzi, o nic horší ovšem. Zběsilý, vysoce melodický speed s plno vyhrávkami a klávesovými plochami jsem si po slabších předešlých vystoupeních skvěle užil, a těch několik lidí, co byli před pódiem jakbysmet. Zábavná byla bonusová píseň „Fullmoon“, jistě tušíte od koho, ovšem ve cca čtyřnásobném tempu. Proč ne. Věřím, že o těchto sympaťácích ještě uslyšíme, zatím bohužel hodně naráží na to, že o nich málokdo ví, což se projevilo i na návštěvnosti jejich setu, na výkonu samotném ovšem nikoli.
Na holandské melodické gotiky STREAM OF PASSION jsem došel někdy ke konci, takže nejsem schopen o jejich setu říci až tak moc. Rozhodně byl ale zvuk již na slušné úrovni, hlavní kytarista mile překvapil krásnou 8 - strunnou kytarou (již se místy vůbec nebál použít) a příjemný výkon sympaticky působící zpěvačky šel též k duhu. Jejich pěkné melodické písně se v pomalu zapadajícím slunci poslouchaly příjemně a u vedle pařících přátel vytvářely hezky melancholickou náladu.
Výlet do víru vážné hudby v podobě německých symfoniků HAGGARD bylo to poslední, co jsem ten den vydržel (resp. jeho část), neboť se přihlásila nejen únava, ale i stále stupňovaná bolest nohou. Po slušně opožděném startu (přeci jen, nazvučit cca 15 - člennou kapelu není jen tak) se rozjel gejzír klasiky protknutý riffy a growly. Tvorbu této kapely prakticky neznám, nikdy mě k ní nic netáhlo, zvuk ale měli naštěstí už v pořádku, takže po cca třičtvrtěhodinovém poslechu povedeného (soudě i dle reakcí lidí, kterých byl již zcela plný areál), pro mě však nepříliš zajímavého setu, jsem zvolil opět ústup, tentokrát již do stanu, bych měl dostatek sil na poslední den, který sliboval další přísun kvalitní hudební krmě. Názory lidí, jež jsem vyslechl následujícího dne, byly ovšem velmi pozitivní, takže pro jejich fanoušky se bezpochyby jednalo o kvalitní výstup.
|
