Probuzení sice bylo o poznání chladnější než v sobotu, počasí moc dobrého taky nevěštilo, po ránu se hodně tahaly mraky a chladně foukalo, to ovšem fanoušky zastavit nemůže. Takže opět nezbytná ranní očista, snídaně a nástup do areálu…
…který nezačal nijak zajímavě. Čistě jen ze zvědavosti, kvůli názvu, jsem zašel na vedlejší stage na kapelu s názvem LATEX JESUS. WTF? Připitomělá elektronika z kláves, goticky oděná slečna se dvěma copánky ve vlasech s kytarou v ruce, a jí podobná bytůstka s mikrofonem u úst, jejíž projev zněl jak naštvané dítě v mateřské škole. Nein! Nein! Nein! Nein! Nein! Toto jsem vydržel tak tři minuty a raději se vrátil za přáteli do kempu sdělit si své zážitky z předešlých vystoupení. V den, kdy hrají Ancient Bards, Amaranthe nebo Ensiferum podobné záležitosti skutečně slyšet nemusím. A dle ukázek na Bandzone ani jindy.
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY je další z kapel, jejíž tvorba mě jakkoli neoslovuje. Přesto, že mají pěkný koncertní image a velmi zajímavé aranže (cimbál v metalu až tak využívaný není), jsem jen potají zkoumal hodinky, až přijde ten správný čas.
Jejich fanoušci ale byli spokojeni, tak nebyl důvod je i sebe zatěžovat svojí existencí před tímto pódiem a jít jinam. Ano, nadešel čas na …
... RIMORTIS. Jejich tvorba mě naopak interesuje již spousty let a byl jsem velmi zvědav na jejich výstup. Sice relativně jednoduchý a kolovrátkový power - speed, zato ale s krásnými refrény, na něž si nejeden fanda kapel jako Stratovarius nebo Helloween rád zapaří. Při jejich vystoupení nebyl žádný problém se dostat do prvních řad, lidé holt ještě pospávali a střízlivěli. Rozhodně jedna z top českých kapel, hrající tento žánr. Výběr písní považuji za vysoce zdařilý, došlo na většinu známých hitů, nechyběla rychlost, melodika ani lehounký prog v podobě kupříkladu „Opery v plamenech“. Průser byl jinde, a to v tom, že si zvukař nejspíš nevšiml, že členů kapely je pět, nikoli jen tři. Další věc, kterou nedokážu pochopit. Jak se mohlo stát, že v průběhu CELÉHO vystoupení z beden (krom občasných sól) vůbec nebyla slyšet kytara, a skoro ani klávesy, nástroje, na nichž je celá hudba vystavěna? Když tomu tak bylo ve třetí písni, člověk si říkal, že se ještě ladí zvuk, ale ve chvíli, kdy se to nezlepšovalo ani dál, ani na konci, při odchodu na vedlejší stage, někde muselo být něco špatně. Očekávání je jedna věc, výsledek druhá. Koncert, jež mohl být výborná předehra pro další interprety, tak totálně zazdil zvukař, který (netuším, neslyšel jsem, ale předpokládám) nedal vyniknout výborným muzikantům tím, že je ani nepustil z reprobeden ven, mezi lidi.
Na ANCIENT BARDS jsem se těšil zhruba stejně jak na Pathfinder. Méně známá, tentokrát italská kapela, hrající symfonický power, s minimem desek, ale o to lepší muzikou. Začátek jsem bohužel opět nestihl (zázračně se totiž začalo oteplovat, tak nezbylo, než se v kempu převléci), ale i z dálky bylo slyšet, že se na pódiu odehrává cosi mimořádného. Skvěle sehraná kapela, další ze série krásných zpěvaček podávající výsostný výkon, výtečně vybraný set (i když bohužel opět dosti krátký) a pokud výkon kytaristy Gábora Kovácse z pátečních Wisdom doháněl muzikanty k slzám, tak sólové výjezdy střízlíka Claudia Pietronika musely dohánět rovnou k sebevraždám.
Výhradu bych měl pouze k poslední skladbě „The Last Resort“, kterou nijak nemusím a místo ní bych uvítal dvě kratší, ideálně z druhého alba, uznávám ale, že toto je záležitost vkusu. Jinak všechny jejich známější skladby samozřejmě zazněly. Na Ancient Bards se velmi těším na příště.
Power – symfoniky z Topolné NEUTRAL jsem kvůli výše zmíněným nestihl celé, ale i tak se jednalo o další z řady povedených vystoupení. Při mém příchodu právě hoblovali jistou půjčenou skladbu, kterou zahráli velmi elegantně, včetně sborů při posledním „prímo viktórijá“. Jejich koncertů jsem již měl tu čest zažít více, tak si myslím, že by lehká obměna koncertního setlistu nebyla na škodu, kvalitního materiálu mají jistě dostatek, stejně jako zařazovaní coverů mi při jakosti celé tvorby přijde (minimálně na podobných festivalech) zcela zbytečné. Své výtvory zahráli bez technických obtíží, s úsměvy na dole stojící fanynky, až na problémy s klikem, který zapříčinil občasné nesprávné frázování vokálních partů, toto se ale dalo celkem přežít bez obtíží. Příjemné vystoupení zrající české kapely, u které doufám, že o nich ještě bude slyšet, ideálně při vydání jejich dalšího CD.
O švédských melodických deathařích GORMATHON jsem též do doby konání festivalu neměl ani ponětí. Na první poslech představují klasickou švédskou školu, spíše tvrdšího ražení. Hlavně musím velmi pochválit zvuk, kytar obzvláště, který luxusně řezal návštěvníkům hlavy, přesně tak, jak tato hudba (nejen na festivalu) vyžaduje.
Taktéž zaujal frontman, jehož vlasy ke kolenům a vousy po břicho vzbuzovaly respekt; jevil se mi jako taková kombinace Marca Hietaly a Odina. Zpěv, stejně jako výkon celé kapely byl ale vynikající. I když se po nich nijak nehodlám pídit dál, jako zpestření jinak hlavně melodického festivalu obstáli na výbornou.
Přichází čas na další (již ani nepočítám kolikátou) kapelu z moravské metropole, MISTY WAYS. Pro mne další zajímavé překvapení české scény. Odlehčenější, o prvky elektroniky obohacený, hebce melodický gotický rock/metal s velmi zajímavým kytaristou Deriasem, jenž se pyšnil nástrojem se dvěma krky (což se dneska již moc nevidí), na který ale s přirozenou lehkostí předváděl slušné prstové eskapády. Jejich hudba je zkrátka přesně taková, jak evokuje název. Teď trošku odbočím - pokud se chcete trošku pobavit, podívejte se na jejich Bandzone profil, sekce video, ostatní a pobavte se nad skvělým hudebním rozhledem jedné z nejslavnějších českých zpěvaček, Marie Pojkarové.
Na španělské symfoniky DARK MOOR jsem se taktéž velmi těšil. Jejich hudbu poslouchám roky, a pokud pominu poslední album, tak se vždy dalo na každém leccos pěkného najít (na "Ars Musica" pouhá jedna píseň). Ovšem skrz nezbytnou komunikaci s jednou z kapel, hrajících na festivalu (Dark Moor jsem se i během ní snažil co nejvíce vnímat), jsem ke stagi dorazil někdy po půlce jejich setu, ovšem to, co se neslo z beden celým areálem, mě naplňovalo lehkým zoufalstvím. Jak se už zdálo, že se zvuk konečně povedlo vypiplat, tak zde veškeré výsledky snahy pořadatelů i zvukařů vyšly vniveč. Podivná hluková koule zcela zbavena všech symfonických ozdob (u kapely tohoto ražení zcela neodpustitelné), takže byla slyšet taktéž velmi prazvláštně, snad části distortionů zbavená kytara, basa nepěkně chrchlavá, něčím dokreslená a pucavý kopák, jenž jen všemu nasazoval korunu. Vokál normální. Z mých oblíbených skladeb jsem horko těžko zaznamenal jedinou ("This Is My Way") a najednou ticho, do kterého přišly kytarové a basové onanie. Jak ovšem u jiných kapel měly svůj řád a smysl (a, což obzvlášť u kytaristy Enrika Garcii, velmi nerad říkám, značnou instrumentální technickou vyspělost), zde toto celé působilo jen jako doplnění nejspíše technického problému na pódiu. Berme to tak, že kytarista zkrátka neměl svůj den (a to tak, že nebyl schopen čistě zahrát jediný rychlejší výjezd, jenž jinak zdobí každé jejich album). Doufám, že budu mít ještě někdy příležitost je vidět znovu, v plném nasazení, a užívat si čistě zahraných výjezdů a ostrých kytarových hradeb protkaných jemným symfonickým pletivem. Tím na tento hudební průšvih moc rád zapomenu.
O švédských AMARANTHE se toho za jejich poměrně krátkou existenci již řeklo a napsalo opravdu hodně. Typická kapela, kterou jedni milují a druzí nenávidí. Zvuk se sice povedlo napravit, ale rozhodně ne hned ze začátku, kdy lezla koule obdobná jak u předešlých. Zvukaři ale tentokrát měli ruce i uši snad už v relativním pořádku, tak v průběhu prvních několika písní Švédům vyrobili sice ne ideální, ale poslouchatelný, a vcelku i nabušený zvuk, jež jejich hudba vyžaduje. Fandů tato kapela má velké množství a areál jich byl pln.
Aby také ne, v průběhu svého setu přehráli to nejzajímavější z jejich pouhých dvou desek, ale s adekvátním koncertním nasazením. Dočkali jsme se jak našlapaných „Hunger“, či „Automatic“, překrásná balada „Amaranthine“ rozhoupala boky nemálo párům v kotli, aby ve finále došlo na vrchol současné melodické metly, skvost „The Nexus“, u které si všichni fanoušci užili každou femtosekundu tohoto úžasného výtvoru. Kapelu byla slast i pozorovat, a jistě už tušíte, kamže jsem mířil při zmínce o zpěvačkách. Ano, tímto pasuji Elise Ryd na „Miss Made Of Metal 2014“. Když teď pominu to, že své party zvládala bravurně, sebejistě a bez jakýchkoli zaškobrtnutí si dávala vše, co nazpívala i na deskách (snad i lépe), zmíním jen, že se jednalo o kvintesenci ženského půvabu, krásy, ladnosti a elegance ve všech možných myslitelných měřítkách. Ale ani ženy v publiku, si myslím, že nebyly o mnoho ochuzeny, „blonďatá princezna“, šéf kapely, Olof Mörck“, při svých výstupech jistě nejednu dámu zaujal nejen svým kytarovým umem.
U finských ENSIFERUM mi opět (po třech dnech to ale není nic neobvyklého) začaly docházet síly, sedět nikde u pódia pochopitelně možné nebylo, tak aspoň chvilkami v hangárech, jenže to nebylo zdaleka ono. Takže mobilizace zbytku sil a nástup na zteč. Lidí spousty, všude, kam člověk dohlédnul, inu Ensiferum jsou též velmi populární i u nás. Výkony i zvuk teď už netřeba komentovat, po všech těch porodních bolestech se obojí skloubilo v jeden kvalitní celek, který fanoušky zaujal. I já byl nadšen, divoká bouřka riffů, vyhrávek, growlů a screamů, zabalená ve výrazné klávesové omáčce. Toto můžu, obzvlášť u finských kapel, a Ensiferum nejsou žádnou výjimkou. Při znění „Twilight Tavern“ jsem ještě odešel na poslední procházku po areálu, rozloučit se s kamarády, prostředím, a lidmi, co nebyli v kotli, i když při tak kvalitním výstupu, jaký Finové předvedli, to zavání až herezí. Po mém návratu k pódiu se již začínalo přezbrojovat…
... na THERION. Modla leckoho, ale bohužel si únava začínala vybírat tak silnou daň, že jsem začal obstojně odpadávat. Tak jen pro pořádek, vystoupení na velmi vysoké úrovni, mnoho muzikantů na pódiu (půvabné zpěvačky samozřejmě chybět nemohly), exkurz do velmi dlouhé historie celé kapely… „To Mega Therion“ mi ve stanu pomalu zavřelo oči, a zrovna tak je, z mého hlediska, zavřelo i celému festivalu…
A jsme na konci. Dokonáno, dohráno, odhoblováno jest. Made Of Metal se bez jakýchkoli debat dá zařadit mezi jeden z těch nejlepších festivalů, jaký jsem měl tu čest navštívit, a do budoucna mu přeji jen to nejlepší. Lze jej (zatím) rozhodně považovat za festival menší, komornější, snad pomalu až "rodinného typu".
Lidí bylo tak akorát (údajně okolo 4000), front na cokoli minimum (vyjma některých pivních), tlačenice zrovna tak nikde, na hlavní hvězdu se člověk celkem bez problému dokázal probojovat i do předních řad. Svým zaměřením je nejbližší milovníkům poweru, speedu, symfoniky a folku, v žádném případě bych festival nepřitvrzoval, naopak, pro milovníky drsnějších žánrů jsou přece festivaly jiné.
Teď se ale ještě vrátím k několika věcem, jež se vyskytly na oficiálních fórech, takže jsem se k nim dostal až později.
Security – nevím, co s nimi kdo měl za problém, prý i v neděli zbili jednoho z návštěvníků, toto jsem ovšem nezahlédl. Stát se to asi mohlo, protože pořadatelé sami pak přiznali, že spokojeni s jejich službami nebyli, takže na další ročník pozvou jinou agenturu. Ke mně se chovali docela normálně, i když v kempu opravdu nikoho nekontrolovali, takže se tam skutečně mohl potulovat kdokoli. A ano, deštníky do areálu rozhodně nepatří, každý alespoň průměrně inteligentní čtenář si lehce domyslí, jaká nebezpečná zbraň to může být.
Zvukaři – sice jsem se o nich již párkrát zmínil, ale pouze marginálně. Asi největší problém tohoto ročníku. V pátek a částečně i sobotu byl zvuk opravdu velmi silný (nikoli jen můj subjektivní dojem), lidé tento fakt ovšem okamžitě zmiňovali na stránkách ve fóru, a pořadatelé tak měli možnost s tím něco udělat. Což se, světe div se, doopravdy dělo, a ten se díky jejich zásahům skutečně začal lepšit (v neděli již bylo vše prakticky OK, když vynechám některé problematické zvukaře, které si velké kapely často braly s sebou). Na vedlejší stage jsem žádné rapidní problémy se zvukem nezaznamenal (když vynechám lapsus u Rimortis).
Komunikace s pořadateli – pro mě další příjemné překvapení, už od prvních hodin se na stránkách festivalu objevovaly postřehy návštěvníků v tematických celcích, které skutečně byly sledovány moderátory, bylo na ně odpovídáno a pokud to šlo, tak i adekvátně reagováno. Tento krok považuji též za velmi zdařilý.
Tak příští rok, nebudete litovat!
|
