Už je to dva roky, co Great White přišli se svou poslední deskou „Elation“ a nová je pravděpodobně ještě v nedohlednu, tak si dlouhou chvíli krátí touhle, poněkud zmatečnou kolekcí „Saturday Night Special: Ready For Rock n Roll Part II.“. Za prvé nerozumím názvu desky, jelikož jsem nikde ani nenašel, že by nějaká „Saturday Night Special Part I.“ byla. Pak je trochu podivné i samotné složení skladeb, které kapela na tuhle desku umístila. A za třetí, je trochu podivná i některá prezentace.
Great White, kterým už nějaký ten rok v sestavě chybí původní zpěvák Jack Russell, jehož nahradil někdejší frontman XYZ Terry Ilous, album koncipovali jako přehled coververzí různých světových rockových hitů. Proto je trochu podivné, že hned na začátek desky umístili svoje dvě skladby „Rock Me“ a „Save Your Love“ z druhé poloviny osmdesátých let. Uvodní „Once Bitten, Twice Shy“ coververze od Mott The Hoople samozřejmě je, přestože ji Great White proslavili mnohem více. Proto její zařazení oproti „Rock Me“ a „Save Your Love“ (všechny tři skladby jsou samozřejmě přezpívané Ilousem) pochopitelné je.
Ale budiž. Trochu překvapí (tady mile) zařazení „Keep Your Hands To Yourself“ od málo známých jižanských rockerů Georgia Satellites, kterážto ovšem kapele perfektně sedí. Navíc Ilous ji zazpíval tak, že by si zasloužil absolutorium. „Hard To Handle“ od Black Crowes vedle ní působí jako chudý příbuzný. „Eye Of The Tiger“, slavnou věc od Survivor rozjede frenetická basa, což je úvod za milion, ovšem absolutně nechápete, co to tam ten Ilous vyvádí. Sloky dá jakžtakž v pohodě, ale refrén frázuje velice podivně a sem tam mu hlas sjede až do falše. Tohle by se kapele formátu Great White, zejména na studiových nahrávkách, stávat nemělo.
„Saturday Night Special“ od Lynyrd Skynyrd, která dala desce jméno situaci trochu vylepší, protože Ilous je spíše bluesovým zpěvákem, který se více vyžívá v zemitém projevu, než ve vysokých tónech. Vcelku mu sedne i aerosmithácká klasika „Same Old Song And Dance“ a výborně vypálí „Kickstart My Heart“ od Mötley Crüe a „Any Way You Want It“ od Journey. Oproti tomu „Unchained“ z repertoáru Van Halen je upozaděná a příliš nenápadná.
Postrádá totiž to magické spojení Rothova zpěvu a kytary Eddieho Van Halena. „Diamonds And Rust“, klasika od Joan Baez se povedla a možná i proto, že ji Great White spíše přehráli po Judas Priest než po zmíněné písničkářce. Řetěz trochu padá se zeppelinovskou „Dazed And Confused“, přestože kapela v minulosti dokázala, že ty Zeppelíny umí. Finále už je ale strhující. „Sarah“ od Thin Lizzy dostala úplně nový rozměr, Ilous se překonává a Mark Kendall svými vyhrávkami skladbu doslova oživil. Závěrečná perlička „Blue Christmass“ od Elvise je možná ten nejlepší okamžik desky, kde sytý Ilousův hlas působí až magicky.
„Saturday Night Special“ je deska, kterou si kapela udělala pro radost. Nedostatky už jsem popsal výše a když se přes ně dokážete přenést, dostane se vám příjemné porce hudby, protože Great White jsou prostě muzikanti jako hrom a poslouchat mistry při práci, to je někdy docela pěkný zážitek.
|
