Jako by se s albem „Fuel To The Flames“ Bonfire dotkli vrchu paraboly a tak, jak zvolna se k němu přibližovali, tak stejným tempem začali zase ustupovat. I přes definitivní stabilizování sestavy (Bonfire si třetím albem v řadě za sebou v jednom složení vytvořili rekord, který se jim do dnešních dnů nepodařilo překonat…) začali Bonfire na „Strike Ten“ lehce ztrácet hitovost, přitažlivost, přímočarost i cit pro dramatičnost. A ocitli se zhruba někde v bodě, kdy by se hodnocení dalo opisovat podle alba „Rebel Soul“. Opět na tomhle lehce rozkolísaném albu platí, že vedle sebe stojí parádní atmosférické kousky, nepříliš zásadní pohodové rockovky i v podstatě prázdné nádoby. Opět platí, že přehled a zkušenosti kapele nikdo nevezme, dýchají z každého (ano i z těch emočně nezáživnějších) kousku desky. Ty droboučké náznaky nepříliš prospívající moderny snad ani nelze považovat za posun vpřed či vzad a tak nejzásadnější (byť nepříliš podstatnou) změnou je fakt, že Bonfire poprvé nenahráli žádnou cover verzi.
Přitom album „Strike Ten“ startuje přímo přepychově. Po mluveném a dostatečně atmosférickém intru nastoupí Bonfire s jednou ze svých (netradičně) těžkotonážních a až výhružně znějících skladeb s filozoficky nadýchnutým textem, „Under Blue Skies“ zdobí i skvělé vokály, barevné vokální proplétání a dokonale alarmující harmonie. Zemitou „Modrou oblohu“ vystřídá naprosto typická bonfajří záležitost, přímočaře optimistická „Strike Ten“ s tím přitažlivým odérem dokonale vygradovaného skandovatelného refrénu. S (opět obvyklým) vyznáním všemu zaoceánskému „Down To Atlanta“ začíná jiskra opět trošku slábnout a emoce vychládat. Svou vzrušující esenci vzdušných melodií a ostrých rockových zoubů Bonfire ještě vzkřísí v částečně potemnělé a svižné „Diamonds In The Rough“ (s asi nejvydařenějším kytarovým sólem na desce), a v následující „Damn You“ s nádherně tajemným zastřeným Lessmannovým projevem, řezavými kytarami a vyřvatelně sladkým (i když tady se ta vzdušnost už začíná zadýchávat) refrénem. Zajímavě funguje i „Too Much Hollywood“, do které Bonfire decentně propašují mašinky a nenápadně si rapnou, aby se opět sklouzli na melodickém refrénu. Výše naznačené kvalitativní kolísání pak naznačuje fakt, že kolekci nejsilnějších momentů desky uzavírá bonusovka „Angel White“, pocházející ještě z dob „Fireworks“.
Povšimněte si detailu, že nezaznělo jméno ani jedné z balad. Emotivností v pomalých tónech na téhle desce Bonfire šetří. A byť nezmíněna zůstala jen těsně nadpoloviční většina, nemůžu se zbavit dojmu, že u těch nezmíněných písní se s blížícím se koncem desky („Anytime You Cry“, „I Need You“) dá mluvit až o plíživě se vkrádající nudě.
Na Bonfire je spoleh jako na málokoho jiného. Nepouští se do žádných experimentů (a když, tak jen vskutku zlehýnka), drží se svého kopyta a jsou kdykoliv identifikovatelní. To potvrdili i na „Strike Ten“. Bohužel, po přechozím výborném albu ani na začátku třetího tisíciletí nepřekročili svůj stín a znovu začali zvolna oddechovat.
|
