Komentář k „Strike Ten“ jsem schválně zakončil konstatováním, že na Bonfire je spoleh. Ono to totiž s následujícím albem „Free“ přestalo platit… To, že z kapely odešel kytarista a klávesák Chris Lausmann snad tak citelnou změnu soundu přinést nemohlo, vždyť tvůrčí tandem (byť, pravda, něco málo přihodili do autorského mlýna i basák Uwe Köhler a a bicmen Jürgen Wiehler), který byl – stejně jako na minulém albu - zároveň odpovědný i za produkci, zůstal nezměněn. Přesto je z alba „Free“ na sto honů cítit, že Bonfire zase jednou měli potřebu zkusit to nějak jinak. A tak natočili svojí nejsyrovější desku, ve které snaha o modernu a komplikovanější rock postrádá vzdušnost, hitovost, přitažlivost i energii. A tak snaha o to být současní kopla Bonfire zase o deset let zpátky, do období objevitelského a záchranářského tápání.
Fanouška kapely na téhle desce asi zarazí mnohé. A stačí (tedy, ne že by nemělo být později ještě o něco hůř…) na to úvodní „On And On…“. Syrovější a do otravnosti omílaný refrén (ještě nedávno byly melodické refrény jednou z nejsilnějších zbraní kapely), hrubý sound, zpěv prohnaný přes mašinky, dusavý rytmus, absence jakékoliv hitové splavnosti, utahané kytarové sólo postrádá chuť k životu… V podobném duchu (tedy v neúspěšné snaze o totální modernu) se v „Rock´n ´Roll Star (Born To Rock)“ klesne na samotné dno – plamínek typické melodiky strašně snadno uhasí mašinky, rap a nezvykle studená atmosféra. Svojí tradiční náklonnost k zámoří Bonfire tentokrát otiskli v temnější „September On My Mind“. Tvrzení „We´re all American“ lze ještě omluvit tématem skladby (jak jinak, než 11. září), horší už je, že chybí vzrušení, silnější emoce či jakékoliv vyvrcholení.
Nedá se ani říct, že by tahle vláčná snaha o dospělejší polohu prospěla alespoň baladám. Na druhé straně jim uškodila (byť ty dávné žhavé emoce aby jeden taky pohledal) mnohem méně, než rychlejším věcem. A tak titulní skladba alespoň nechá vyniknout Lessmannově silnému hlasu, ani ten však nedokáže „Free“ posunout z kategorie „vyzrálé, ale studené“. Kupodivu ani závěrečné autobiografické akustické (postupně mohutnící) vyznání „Friends“ nemá potřebnou sílu. A čekat po téhle umírněné tečce na závěrečný „vtipný“ ocásek z nahrávání už asi vydrží jen málokdo. On ani není důvod…
Bonfire na „Free“ prakticky popřeli sami sebe (ani v nejmenším nezpochybňuji hráčské a pěvecké umění členů kapely, ale k čemu je, když nahrávce totálně chybí srdce?). Už podruhé v historii se Bonfire přesvědčili, že experimentování není v jejich případě (a že podobnou zkušenost udělali prakticky všichni stylově spříznění kolegové…) zrovna ideální cestou. Dá se pochopit, že kluci chtějí občas vyjet ze zaběhlých kolejí (i když ty se u Bonfire nikdy nestihly příliš ohoblovat), ale proč si u toho musí sami podrážet nohy? Dalo se čekat, že další album Bonfire bude opět o něco tradičnější…
|
