Polsko jistě nepatří mezi tradiční destinace melodického power metalu. Je ale patrné, že když už se z našeho sousedního státu vyloupne nějaký zástupce tohoto subžánru, bude na místě nejvyšší pozornost. V roce 2010 takhle se svým strhujícím debutem „Beyond The Space Beyond The Time“ překvapili symfonici PATHFINDER. A první album jejich krajanů TITANIUM je na tom obdobně. Rovněž přináší vysoce osvěžující infuzi kvalitní hudby, u které může být jediným negativním účinkem to, že se při poslechu budete culit samou radostí jako šašci.
Ona to všechno není úplná náhoda. Obě zmíněné kapely totiž spojuje jméno skladatele a kytaristy Karola Manii, a také zpěváka Macieje „Rockera“ Wróblewskiho, jenž zastupoval Szymona Kostra po jeho odchodu z PATHFINDER na živých vystoupeních. Nejde ale o žádný klon, tvorba TITANIUM jde vlastní cestou, na které neuslyšíme spektakulárně nadýchané symfonično a složitěji strukturované progresivní výpady. Hudba jde více na metalovou dřeň, což ale neznamená, že je prosta atraktivních nápadů a melodií. Naopak, větší přímočarost mnohdy znamená větší chytlavost, v případě Poláků můžeme v řadě momentů použít klidně i slovo hitovost.
Hodně napoví už název první skladby (a také EP z roku 2012) „We Come To Rock“. Volně přeloženo, nepřišli jsme kázat žádná moudra a nepřinášíme muziku pro zadumané inťouše, tohle bude hlavně zábava. Jako důkaz nám poslouží část refrénu:
We come to rock! We come to fight
And we don’t give the fuck
That you have seen it all before
We come to live! We come to win
And you know what the fuck I mean!
V doprovodu úměrně sugestivní dynamiky to působí velmi nakažlivě a TITANIUM si nás tak fikaně nakloní na svoji stranu hned v samém úvodu desky. Šlapavá a až pivní rozverností nasycená rytmika je vůbec často přítomna. Většina písní jede v rychlém tempu a Poláci se nebojí ani spídových otáček. Přijde na ně řada ve čtyřce „Another Chance“ a hned je nejveseleji. Jízdu jako na horské dráze řídí nápaditost melodických složek, vychytaná instrumentální sekce a poutavě vrstvené vokály, které gradují v samotném závěru songu. Poté se na několik položek zpomalí a k dalším vrcholům nás opět vyvezou sedmička "Here And Now", desítka „Nowhere To Run“ a také poslední „Curse Of The White Flag“ se zabijácky chytlavými vokálními linkami ve slokách. Celá atrakce je zpestřena dvěma instrumentálkami („An Ever Flowing Stream“ a „Riffs Of Steel“) nebo občasným neoklasickým prvkem, nicméně je nutné přiznat, že se naleznou elementy, které ji poněkud přibržďují a ve výsledku zabraňují vydechnout obdivné „WOW!“, jak tomu bylo právě u debutu PATHFINDER.
Nejde ani tak o skladby samotné, žádná z nich není propadákem. Přesto se po doznění alba na patro vkrádá pocit jisté splývavosti. Její zdroj můžeme hledat v oné sice šlapavé, ale ve výsledku snadno zaměnitelné a poněkud afektované rytmice. U řady písní je, zejména v refrénech, jasně patrná snaha o tah na branku při koncertních vystoupeních, při poslechu v obýváku je ale pozornost až příliš brzy rozptýlena. Přitom stačilo málo, chtělo to vyndat pár kusů (lehce bych oželel třeba „Only One“ nebo „Forever Mine“) a bylo po problému. I přes tyto výtky ale zůstává prvotina TITANIUM výborným (dobře, tak chvalitebným) počinem a minimálně za zkoušku zajisté stojí.
|
