Taky vás sere, když na vás ze všech stran prší jména stále stejných kapel (hlavní neduh většiny festivalů), které už dávno tak masivní podporu nepotřebují, zatímco jsou soustavně přehlíženy nové a mnohdy daleko zajímavější spolky? Tak na příklad po řeckých Wardrum v české kotlině neštěkne ani nejroztěkanější jezevčík, přitom mají na svém kontě již tři placky, jejichž kvalita je bytelná jako základy mrakodrapu Burdž Chalífa v Dubaji. Vězte, že zde mluvíme o vysoce promakané hudbě, která musí ukojit posluchačský chtíč metalových konzervativců, liberálů i věčně brblajících fajnšmekrů.
Velkou výhrou Řeků je jejich zpěvák Yannis Papadopoulos. Technicky naprosto precizní, zabarvením velmi atraktivní (nikoli nepodobný Jonny Lindkvistovi z Nocturnal Rites, což je myslím výmluvné samo o sobě) a pokud se anglické výslovnosti týká, jen těžko bychom uhodli, že jde o člověka narozeného jinde než v USA nebo Británii. A zbytek kapely za ním v uměleckém vyjádření v nejmenším nezaostává. Baskytaru zkušeně tvrdí maník s hezkým příjmením Kostas Scandalis. O hudbu se postaral kytarista Kosta Vreto a bicmen Stergios Kourou, jenž je zároveň autorem veškeré lyriky. Ihned dodávám, že právě on je pro mě z dvojice autorů tím více zajímavým.
Má na svědomí rovnou trojlístek skladeb, které považuji za vrchol alba. Všechny jsou v rámci střednětempého celku formálně výjimečné. Svižná sedmička „Travel Far Away“ úvodním motivem sice až příliš sluchatě inklinuje k hitu „Hunting High And Low“ finských Stratovarius. Pak už ale riffuje s vlastní osobitostí a je to velká paráda. Ještě rychlejší rytmikou profrčí „After Forever“. Spídovka s maximálním tahem na branku, do níž velkolepě střílí hattrick v podobě svůdných melodií, strhujících vokálních linek a chytrého, existenciálně sugestivního textu. No a to nejlepší na konec (doslova, jde o závěrečný song alba). „Four Seasons“ sice v textu obsáhne všechna roční období, pocitově má ale nejblíže k podzimu, neb je protkána uhrančivou melancholií a ne zrovna optimistickými slovy. Je to ale jako v životě samotném. Pokud budeme chtít, naději vydloubneme i z úplné tmy. Je to pouze otázka volby. Zde se paprsky světla skrývají pod klenbou na první dojem smutných, ale ve skutečnosti přátelsky podmanivých a vstřícných melodií. Alespoň já to tak slyším a tato píseň je pro mě silným, téměř duchovním zážitkem.
Někomu už teď ale možná delší dobu vrtá v hlavě, proč pod textem visí relativně nižší hodnocení, když se od začátku recenze táhnou jenom slova obdivu a chvály. Jde o zbytek skladeb. Každá z nich, a to je třeba zdůraznit, sama o sobě obstojí v nejtěžší konkurenci. Pokud na ně ale nahlížíme z pohledu celku, narazíme na nemalou variabilitu a splývavost. Jak bylo zmíněno výše, všechny inkriminované písně jedou (kromě polobaladické „Broken“) ve středním tempu, což je důvod nejzásadnější. Ano, vždy je něco osvěží, ať jsou to často používané dvojzpěvy, zpěvné sloky („Lady Jane Grey“), bridge („Shelter“, „The Messenger“) nebo refrény („Looking Back“). Devátou „Red Ruby Heart“ zase načínají neoklasické trylky, jinými chytře probublává plíživá gradace.
A přece je to málo. První čtyři songy to ještě tolik nepostřehneme, a pokud se přece jenom začnou vkrádat jisté pochyby, přeruší je vichřice v podobě již opěvovaných „After Forever“ a po chvíli také „Travel Far Away“. Jenže pak přijde další porce (tentokrát šesti) podobných tracků a to už je na jeden zátah přece jenom trochu moc. Chtělo to proložit ještě jednou spídovkou (zvlášť, když Řekům tato disciplína tak dobře jde), nebo prostě dva kusy vyhodit. Pokud se stopáže týká, i bez nich by byla k dispozici tučná porce zábavy. Jediným problémem této jinak skvělé bandy se tedy zdá být absence schopnějšího dramaturga. Což na druhou stranu není zase tak zásadní nedostatek.
|
