 Jako by s odchodem Cata a Bona ze sebe Deathstars něco ztratili; chtělo by se mi říci. „The Perfect Cult“ se sice svým způsobem opět vrací ke kořenům, ke stylu započatému na geniální prvotině „Synthetic Generation“, ale nejen, že neoplývá kdovíjakou řízností nebo temnotou, jako tomu bylo v počátcích, ale postrádá i ten glamový punc z „Night Electric Night“. V době vydání alba „Termination Bliss“ se kapela mohla řadit ke špičce mezi electro/industrial/gothickými kapelami, ale s každým novým albem pozbývají Deathstars na zajímavosti. Jako kdyby z nich turné absolvované po boku Rammstein v roce 2012 vysálo veškerou energii a skladatelskou originalitu.
Nemůžeme ale těmto Švédům upřít, že zpěvák Whiplasher umí pracovat na podmanivosti svého hlasu, a že s elektro kudrdlinkami dokáží čarovat, jenomže melodie se samy o sobě pak dostávají do pozadí. Po rozpačitém začátku v podobě „Explode“, která ve slokách vypadá jako hodně nepovedený opis „Tongues“, přichází skladba „Fire Galore“, která se snaží sápat po hitech typu „Cyanide“, či „Blitzkrieg“ (nejen díky podobě v začátku skladby), avšak pořád jim nedosahuje ani ke kolenům. „Fire Galore“ je zároveň ale záležitostí chytlavou a rozhodně patří mezi ty lepší na albu už například pro klávesové intermezzo. Mezi další z mála význačných patří také titulka. „All The Devil’s Toys“ byla zvolená za tahouna a propagátora alba zcela příhodně, neboť se v ní snoubí kombinace toho, co nová placka nabízí. Závan hitovosti již výše zmiňovaných kultovních skladeb spolu s cumlavostí předchozí desky.
 Bohužel zbytek alba už by se dal považovat spíš jen za vatu. Málokteré melodie zůstanou člověku v hlavě po delší dobu a ani nepřichází chuť si pouštět CD znovu dokola. A když už se tak stane a vy se pokusíte na něm hledat utajené krásy, nepochodíte. „The Perfect Cult“ je album, bez kterého by se historie kapely mohla klidně obejít. Slyšela jsem už mnohem horší počiny, ale také lepší. S novinkou se Deathstars zařazují jen mezi průměrné nevýznačné kapely.
Změnám stylu kapely se většinou nebráním, pokud se jedná o vývoj, či o změnu v zajímavém směru, jenomže u Deathstars se prakticky nic nemění. Švédi si jedou pořád ve stejném žánru, pořád na stejném principu, jen čím dál tím nudněji a uslintaněji. „The Perfect Cult“? Ano, tak by se Deathstars dali kdysi označit, bohužel už ne teď. Mezi roky 2006 – 2008 ovládali pódia klubů, v současnosti, co se hudební stránky týče, se stali spíš svým vlastním slabým vývarem.
|
